Search
× Search
Unikátní britské majáky 3: David a Goliáš
Jan Koukal
/ Kategorie: Kam jet, Zajímavosti

Unikátní britské majáky 3: David a Goliáš

K dalším pokračování seriálu se blíže podíváme na nejvyšší a také nejnižší maják na ostrovech. Zatímco ten nejvyšší, nacházející se na ostrově Skerryvore, je typickým představitelem zlaté éry majákové architektury, ve stavbě na útesu Berry Head by maják poznal asi jen málokdo.

Jistě platí, že nakonec je jedno, zda je maják vysoký či nízký, kuželovitý či hranolovitý, kamenný či cihlový nebo drahý či levný. Podstatné je, aby fungoval a jeho světlo bylo viditelné z dostatečné vzdálenosti. A této podmínce majáky Skerryvore i Berry Head bez problémů vyhoví.

5, nebo 58 metrů?

Foto Nilfanion, Wikimedia Commons

Foto Nilfanion, Wikimedia Commons

Maják Berry Head
Zní to asi zvláštně, ale je-li řeč o nejvyšším a nejnižším majáku na britských ostrovech, Berry Head se může ucházet o oba tyto přívlastky. S výškou necelých pěti metrů je budova majáku skutečně nejnižší v Británii. Jelikož však stojí na vysokém útesu nedaleko města Brixham v hrabství Devon, nachází se její vrchol 58 metrů nad hladinou moře, což je o deset metrů více než v případě majáku Skerryvore.

Díky své poloze na vrcholu útesu si maják postavený v roce 1906 připsal ještě jedno prvenství - má se za to, že Berry Head je také "nejhlubší" maják v Británii. Jeho optikou totiž původně otáčelo závaží, které se spouštělo šachtou do hloubky 45 metrů. To je ale minulost, dnes tuto práci obstarává elektromotor.

Že je vysoký vápencový mys Berry Head nejen výjimečně krásnou oblastí, ale také důležitým strategickým místem s dalekým výhledem, je zjevné každému příchozímu. Brixham i nedaleké město Torquay byly odvěkými přístavními sídly. Na jejich obranu bylo v roce 1793 na mysu Berry Head postaveno opevnění proti hrozící invazi francouzských vojsk a v roce 1803 bylo opevnění zesíleno.

Maják zde byl ale vystavěn až o století později. Investorem byla Trinity House a šlo o součást většího projektu výstavby majáků na jižním pobřeží. Strážce obýval jednopodlažní budovu jen do roku 1921, kdy se přešlo na bezobslužný provoz - světlo zajišťoval acetylen. V roce 1994 byl maják plně elektrifikován. Původní dioptrická optika s Fresnelovou čočkou se světelnou charakteristikou bílé světlo každých 15 sekund vydržela v lucerně do roku 2019, kdy byla nahrazena LED diodami. Světelná charakteristika zůstala zachována.

Eddystone bude k smíchu

Foto Northern Lighthouse Board

Foto Northern Lighthouse Board

Maják Skerryvore
"Nakonec se s námahou dostáváme na dohled od dlouhého hřebene skal (převážně pod vodou), o který se příboj rozbíjí ohromujícím způsobem. ... Pro maják to bude nanejvýš pusté místo, Bell Rock a Eddystone mu budou pro smích, protože nejbližší pevninou je divoký ostrov Tyree, vzdálený 14 mil. Tolik o Skerry Vhor."

Tak v roce 1814 popsal budoucí "staveniště" nejvyššího majáku v Británii věhlasný skotský romanopisec Walter Scott, když se k útesu vypravil spolu s tehdejším šéfinženýrem Northern Lighthouse Board, nám již dobře známým Robertem Stevensonem. Ten místo navštívil už o deset let dříve a informoval o potřebě výstavby majáku.

Stejně jako Scottem zmíněné útesy Eddystone a Bell Rock, o nichž pojednávaly předchozí díly tohoto seriálu, i skaliska Skerryvore, jež jsou součástí souostroví Vnitřní Hebridy na západnín pobřeží Skotska, měly oprávněnou pověst zkázonosného útesu, který rozpáral spoustu lodí. Jen v letech 1790-1844 v této oblasti prokazatelně ztroskotalo 30 plavidel.

Ještě v roce 1814 parlamentem prošel zákon, který schvaloval výstavbu majáku. Ta ale začala až v roce 1838. Předcházel jí důkladný průzkum oblasti a hledání nejvhodnějšího místa. V zásadě ale nebylo moc na výběr – největší kus pevniny má za odlivu plochu jen 26 m2 .

Měření intenzity příboje ukázala, že budoucí věž bude muset být schopna odolat síle 300 kilopaskalů na čtvereční stopu. Objevily se návrhy, že vhodným materiálem by mohlo být železo či bronz, Stevenson to ale odmítl a prosazoval žulu.

Výstavba byla nakonec svěřena synovi Roberta Stevensona, tehdy 30letému Alanovi. Ten navrhl 48metrovou věž s průměrem 13 m v základech a 4,9 m na galerii lucerny. Objem hmoty pouhých základů stavby měl být čtyřikrát větší než objem hmoty celého majáku Eddystone. V té době šlo o nejvyšší a nejmohutnější maják na světě.

Práce začaly 7. srpna 1838. Tak jako v případě majáku Bell Rock i na Skerryvore si dělníci nejprve museli postavit noclehárnu. Šlo o dřevěný přístřešek pro 40 mužů usazený na šesti vysokých kůlech. Ty byly zasazeny do děr vylámaných ve skále. Sotva ale dělníci začali, museli přestat kvůli bouři, jež se přihnala z Atlantiku. Přespávali tak na plachetnici Pharos. Ne však všichni – pro některé byla mořská nemoc natolik nesnesitelná, že raději nocovali na vlhkých skalách.

Image
Počasí dovolilo práce jen do 11. září. V listopadu se pak Stevenson dozvěděl, že z provizorní ubytovny po jedné z bouří nic nezbylo. V dubnu 1839 se tak začalo nanovo a začátkem září bylo hotovo. Třípodlažní dřevěná „budova“ čněla 18 metrů nad skálou.

Mnoho času do konce další stavební sezóny ale nezbývalo, a tak dělníci stihli jen terénní úpravy, které spočívaly v odpálení 2000 tun skály.  Po 25 letech příprav a dvou letech pracovního úsilí tak stále nebyl položen ani základní kámen.

Na žulových blocích se ale mezitím pracovalo na pevnině. Od dubna 1839 do června 1840 dělníci připravili 4300 kvádrů. Nejtěžší vážil přes 2,5 tuny, nejlehší 800 kilogramů. Vytvarování každého kamene vyžadovalo mimořádnou přesnost a zabralo stovky člověkohodin.

První byl položen 4. července 1840. Za příznivých podmínek toho léta dorazilo z pevniny i 100 bloků denně, jenže se objevily i značné prostoje – loď s materiálem nebyla schopna se k útesu 14 dní ani přiblížit, jindy nebylo možné celých sedm týdnů zakotvit. Když práce na podzim toho roku ustaly, bylo na Skerryvore sice položeno 800 tun žuly, které však představovaly jen 2,5 metru stavby na výšku. Není se co divit, uvážíme-li, že v základech je zeď široká 2,9 metru.

V letech 1841-42 pokračovalo kladení kamenů s pomocí jeřábu. Předem precizně vytesané díly do sebe dobře zapadaly a stavba spěla k cíli. Poslední kámen byl usazen v červenci 1842. Na rozdíl od výstavby majáků na útesech Eddystone a Bell Rock nikdo nepřišel o život.

Následující rok byl věnován zařizování interiéru. Světlo – olejová lampa s osmi otočnými čočkami – se poprvé rozsvítillo v únoru 1844 a svítilo nepřetržitě 110 let. V roce 1954 maják zachvátil požár, který jej na pět let vyřadil z provozu.

Poslední strážce z majáku odešel v roce 1994, od té doby je provoz automatizován. Zdrojem pro chod majáku je solární energie, světelnou charakteristikou bílý záblesk každých 10 sekund. 

1064
Na horu