Search
× Search
Nález opuštěné jachty: více starosti než radosti
Jan Koukal

Nález opuštěné jachty: více starosti než radosti

Lodě duchů bývají obvyklým dějištěm filmových hororů. A i dnes se může stát záchrana opuštěné jachty hororem pro jejího nálezce. Kdo chce ze svého nálezu profitovat, měl by se připravit na studium národních legislativ a dlouhý právní proces.

Fenomén opuštěných lodí zanechaných na moři svému osudu, takzvaných lodí duchů, doprovází námořní plavbu po celou její historii. Z hlediska námořního práva jde o dosti složitou materii, která zohledňuje, kde přesně bylo plavidlo nalezeno, o jaký typ lodě se jedná, jaký veze náklad, zda byla opuštěna dobrovolně apod.

S rostoucí popularitou jachtingu jako volnočasové náplně se za kormidly stále častěji objevují méně zkušené posádky, takže opouštěných jachet také přibývá. Zpravidla z nich zbydou torza po nárazech na skaliska, případně skončí na dně oceánu.

Posádky své jachty opouštějí nejčastěji kvůli technické závadě. Jejím původcem může být nehoda či kolize, nepříznivé počasí, únava materiálu. Někdy posádka špatně počítá a dojdou jí zásoby. Ať posádku k opouštění lodi vede cokoli, její čin vzbuzuje řadu otázek: je majitel odpovědný za případné škody, které poté loď způsobí například srážkou s jinou lodí? Patří mu vůbec ještě? Smí si ji ponechat nálezce?

Jiný kraj, jiný (právní) mrav

Jak je to tedy s vlastnictvím opuštěné lodi? Ztrácí ji majitel s tím, jak svou loď opustí? Záleží na výkladu mezinárodního práva i platných zákonů jednotlivých jurisdikcí. Vlastnictví movitých věcí obyčejně upravuje občanský zákoník. Ten český například říká: „Věc, která nikomu nepatří, si každý může přivlastnit, nebrání-li tomu zákon nebo právo jiného na přivlastnění věci. Movitá věc, kterou vlastník opustil, protože ji nechce jako svou držet, nikomu nepatří.“ A také konstatuje: „Movitá věc se považuje za opuštěnou v případě, že její vlastník své vlastnické právo nevykoná tři roky.“ Chtít však tento výklad českého občanského zákoníku uplatnit při nálezu jachty při námořní plavbě, je nesmysl. Neuspěl by ani ten, kdo by na moři našel prokazatelně déle než tři roky opuštěnou jachtu a přivlekl ji do českého přístavu v Hamburku. I ten totiž spadá pod německou jurisdikci.

Co tedy říká německý občanský zákoník? Podle paragrafu 959 vlastnictví nezaniká tím, že vlastník o svou věc přijde, nýbrž tím, že prokáže jasně rozpoznatelnou vůli vzdát se vlastnictví. Teprve v takovém případě vlastnictví zaniká a jachta se od té chvíle stává věcí bez vlastníka. Ze samotného opuštění plavidla tak nelze vyvozovat úmysl vlastníka vzdát se ho. Jestliže majitel doufá, že bude moci loď později zachránit, nemůže si ji nálezce jednoduše přivlastnit. Pokud se však podaří prokázat vůli majitele vzdát se lodi, mohou opuštěnou jachtu převzít třetí osoby, tj. přivlastnit si ji jako ztracený majetek.

Vše se samozřejmě řeší úřední cestou a každý stát volí svůj postup. Například v Irsku vypadá praxe tak, že pokud do tamních vod přivlečete opuštěné plavidlo, musíte jej do 72 hodin nahlásit na celní a daňovou správu. Úředníci pak zveřejní podrobnosti o nalezeném plavidle, a jestliže jej majitel chce zpět, musí do roka a do dne prokázat své vlastnictví. V opačném případě věc propadá ministerstvu financí, které pak rozhodne o naložení s lodí.

Raději utopit?

Opustit plavidlo a nechat jej jeho osudu je závažné rozhodnutí, které má své následky. Mimo jiné znamená riziko, že opuštěná jachta způsobí škody. Jakožto původce daného stavu je vlastník odpovědný za škody způsobené nejen jiným plavidlům, ale také životnímu prostředí. To platí i v případě, že majitel projeví vůli vzdát se vlastnictví lodě.

Je tedy z pohledu vlastníka vhodnější jachtu při úprku záměrně potopit? To poslední, co asi lidé v takových situacích řeší, je dopad potopení lodi na životní prostředí. Je to však zjevné negativum takového rozhodnutí. Pokud jej majitel přijme, vyhne se případné pozdější odpovědnosti za škody na zdraví či majetku způsobené opuštěnou jachtou.

Posoudit je třeba i další ekonomické aspekty. Například pokud je možné jachtu později zachránit a má vysokou hodnotu, dá se riziko odpovědnosti přijmout a jachtu nechat opuštěnou na hladině. Dalším faktorem je pojištění. V případě potopení bude obtížné prokázat pojišťovně, že šlo o nezbytný akt. Netřeba si dělat iluze, že pojišťovna bude mít pochopení, protože s úmyslnými potopeními jachet se záměrem podvodně vysát plnění mají pojišťovny bohaté zkušenosti.

Právo na odměnu

Legislativa se liší nejen na základě jednotlivých jurisdikcí, ale i na základě toho, zda jde o vody teritoriální, výlučně ekonomické, zóny ICES či volné moře. Pomiňme nyní fakt, že pro nálezce nemusí být složité dokázat, že loď objevil jinde, než se skutečně stalo, respektive může být složité dokázat mu opak. Případ však bude mít právní dohru na pevnině, nikoli na otevřeném moři, takže se opět vracíme k národním legislativám.

Námořní zvyklost v každém případě říká, že tomu, kdo dobrovolně riskuje při záchraně majetku, náleží odměna vyplývající z hodnoty zachráněného jmění. Například v Austrálii platí, že pokud je plavidlo opuštěno v zájmu lidské bezpečnosti, má vlastník možnost získat svůj majetek zpět zaplacením odpovídající odměny za záchranu. Zachránce má na zachráněný majetek námořní zástavní právo a nemusí majetek vrátit vlastníkovi, dokud není jeho nárok uspokojen nebo dokud není poskytnuta jeho garance.

I tady jde tedy především o peníze. Nemusí tomu ale tak být vždy. Na jednom z online jachtařských fór vylíčil jeden z uživatelů příběh své americké známé, která se coby kapitánka námořní plavby živila přeplavbami jachet svých klientů do různých destinací. Při jedné z nich natrefila na opuštěnou loď, jejíž hodnota zjevně převyšovala hodnotu jejího rodinného domu, a přivlekla ji do nejbližšího přístavu. Loď se nejspíše uvolnila z kotviště, protože jak později vyšlo najevo, o jejím „ztracení“ nikdo nevěděl, majitele nevyjímaje. Vyděšený vlastník se s dotyčnou spojil a řekl jí, že loď koupil nedávno, zdaleka ji nemá splacenou a vyplatit jí podíl v řádu desítek procent hodnoty lodě není v jeho možnostech. Mimosoudně se tedy dohodli na tom, že jí majitel zaplatí kapitánskou sazbu za přivlečení lodi a že si loď bude moci příležitostně zdarma půjčovat. Nakolik se podařilo dohodu naplňovat, netušíme, ale lidský rozměr tohoto příběhu působí konejšivě.

Naše doporučení na závěr každopádně zní: plujte tak, abyste svou loď nikdy nemuseli opouštět, a snad raději doufejte, že žádnou opuštěnou jachtu nenajdete.

1299
Na horu