Žluťáky za krále Klacka
Prší. Sedíte za kormidlem už dvě hodiny. Žádné bimini, žádný sprayhood. Začíná to být nepříjemný zážitek. Vítr navíc sílí a je třeba zarefovat. Jdete ke stěžni, stahujete plachtu a rup… Ne, není to plachta. V podpaží se roztrhly žluťáky. Zatím jen 20 cm...
Možná se vám to dnes zdá nemožné, ale svého času to bylo běžné. Alespoň u žluťáků, které jsme používali. Protože na takově jsme měli.
Zapomeňte nyní na chvíli na Musto, zapomeňte na Gill a další známé značky. Zapomeňte na Gore-Tex, na materiál, který dýchá, na vysoké límce, kalhoty do půli zad. Zapomeňte na utěsnitelné manžety v rukávech.
Ne. Nic z toho jsme neměli. Jezdilo se v oblečení do deště jihoasijské produkce. Původně zřejmě do rýžových polí.
Než jsme se v devadesátkách vydali na loď, zamířili jsme do pracovních oděvů. Plastové hadry do deště. Bunda a kalhoty na gumu. Prodavačka si vás přeměřila očima a přinesla velikost XXXL. Mám přes 180, ale na 3X jsem se necítil. Prodavačka trvala na svém. Jen to zkuste, budete rád, když vám to bude.
3X bylo … No, tak akorát. Když jsem vzal v úvahu dvě trika a vlněný svetr, bylo to na hraně. Produkt ze světa menších lidí.
Barevné kombinace? Ne! Dva modely. Žluté, ty obvykle byly vyprodané a elegantní tmavá zeleň. Jako dělaná pro jachting. Na mě vždy zbyla zeleň.
Následně bylo dobré se stavit v drogerii a koupit nějakou lepící pásku. Ti šťastní měli stříbrnou.
Proti zimě se bojovalo vším, co bylo. Podvlíkačky po dědovi, pletené vlněné ponožky, bavlněná trika raději ve větším množství, šála a pěkného kulíška.
Na palubě byla zima. A vlhko. Hlavně v noci. Zemědělské žluťáky nebyly moc příjemné, leckde řezaly, vlhké zevnitř, kapsy nepoužitelné, límec žádný. Když pršelo, teklo vám dovnitř kolem kapuce, hezky po krku dolů na hrudník a zádíčka. Pokud jste drželi kormidelní kolo, měli jste ruce mokré až po lokty. A na záda vám táhlo. Pod bundou.
To bylo ještě dobré. Platilo to jen do chvíle, než se vám bunda nebo kalhoty roztrhly. Pohyb byl rizikem. Natáhnout si gumovky? Hrozilo roztržení kalhot v rozkroku. Byl-li pohyb razantní, délka rány dosahovala i poloviny metru. Nebo již zmíněné refování? Díry v podpaží.
Pak přicházela na řadu lepicí páska. Pokusy o opravy, snaha obnovit vodotěsnost. Obvykle neúspěšná.
Takové byly začátky. Vlhké a chladné.
Ale dalo se to. Díky nadšení.
Když mi nakonec přivezl Martin Štikar z NSR něco pestrého, co by se s nadsázkou dalo nazvat žluťáky moderního střihu (dnes byste v tom nešli za deště ani se psem), znamenalo to neuvěřitelný posun vpřed.
Skok do světa moderního jachtingu. Hned pět schodů na stupnici prestiže...
1879
Související články
Proč napětí baterie nic negarantuje: past, kterou by měl znát každý
Proč napětí baterie nic negarantuje: past, kterou by měl znát každý
Na kotvě fouká přes 25 uzlů, v zátoce začíná být nepříjemně a vy potřebujete rychle odplout. Otočíte klíčkem, kontrolky svítí normálně, voltmetr ukazuje „v pohodě“ — třeba 12,5 V. A pak přijde jen líné protočení startéru, cvaknutí relé nebo úplné ticho. Typická situace, která může zaskočit i zkušené námořníky-baterie ukazuje dostatečné napětí, ale přesto nemá sílu nastartovat motor.
Není to takto špatně?
Jsme na nové lodi a hledám vypínač. Například ve sprše. A nemohu ho najít. Stalo se vám to už někdy? Přitom by stačilo tak málo…
Někdy se stěžeň zlomí. Ale proč?
Zlomený stěžeň, vše zachráněné na palubě. Patka stěžně vylomená v zadní části. K čemu došlo, proč, kde se to stalo?