Search
× Search
Strážci světla a bezpečnosti. Unikátní britské majáky: Eddystone
Jan Koukal
/ Kategorie: Kam jet, Zajímavosti

Strážci světla a bezpečnosti. Unikátní britské majáky: Eddystone

Historie majáků jako stavby s určitým účelem sahá do stejně hluboké minulosti jako historie samotného mořeplavectví. Není proto divu, že v běhu staletí se měnila i jejich funkce. Ve starověku sloužily primárně k označení přístavů, s dalším rozvojem mořeplavectví se začaly využívat hlavně jako varování před nebezpečím a dnes jsou často vyhledávány jako turistické atrakce.

Přestože běžné majáky jsou obvykle štíhlé věžové stavby, často kruhového půdorysu, které se směrem vzhůru zužují, v jejich konstrukčních řešeních lze pozorovat velké rozdíly a dají se tak chápat i jako svého druhu učebnice historie architektury. Vysoká koncentrace architektonicky cenných majáků se nachází na březích britských ostrovů.

Od funkčnosti k umění

Přestože ho už asi 700 let nikdo neviděl, nejznámějším majákem je Faros, který stál v egyptské Alexandrii zhruba od poloviny třetího století před naším letopočtem, do první poloviny 14. století, kdy byl zničen sérií několika zemětřesení. Maják byl považován za jeden z divů starověkého světa.

Majáky stavěli také Římané, dokonce i na obou stranách Lamanšského průlivu. Představu o umění starověkých stavitelů si můžeme udělat díky dodnes stojícímu majáku zvanému Herkulova věž u španělské La Coruni. Dalšími významnými majáky známými z vyobrazení na artefaktech jsou maják v Ostii nedaleko Říma či v syrské Latakíi.

S rozvojem transatlantického obchodu a zvýšením koncentrace plavidel v blízkosti evropských břehů začátkem 18. století začala nová doba také pro majáky a jejich stavitele a obsluhu. Pokroky ve stavitelství umožnily stavět robustnější konstrukce odolávající nepřízni počasí i divokému moři. Spolu s tím se objevily i nové možnosti ve využití světel a optiky. Právě tehdy došlo k posunu ve funkci majáků, které se čím dál tím častěji začaly objevovat na útesech, skalních výběžcích či mělčinách, na rozdíl od starověkých "přístavních" majáků. V průběhu 19. století se stavba majáku stala vysokým uměním a také prestižní záležitostí, zejména pak na březích a ve výsostných vodách tehdejší největší světové mocnosti Velké Británie, kde bylo postaveno mnoho zajímavých exemplářů.

Hřbitov lodí i lidí

Zdroj Sir James N. Douglass

Zdroj Sir James N. Douglass

Nový maják vedle základů starého.
Eddystonské skály jsou mořem vymletá a erodovaná skupina skal, která se nachází devět mil jihozápadně od Rame Head v hrabství Cornwallu. Ačkoli nejbližší místo na pevnině k Eddystone leží v Cornwallu, skály spadají do hranic města Plymouth, a tedy do hrabství Devon. Správní členění ale nebylo tím, co po staletí trápilo kapitány lodí, kteří chtěli dovést své lodě Lamanšským průlivem do Plymouthu. Hrůzná pověst útesu, skrytého při přílivu pod hladinou, přiměla spoustu posádek plout raději podél francouzského pobřeží, které ale v tomto ohledu nebylo o mnoho přívětivější. Poté, co na Eddystonských skalách ztroskotalo množství lodí, na nich postupem času vyrostly celkem čtyři majáky.

Autorem toho prvního, osmibokého majáku dřevěné konstrukce, byl Henry Winstanley. Malíř, obchodník a stavitel se rozhodl "zkrotit" zrádné útesy poté, co na nich ztroskotaly dvě jeho lodě. Stavba vznikala v letech 1696-1698 a šlo o první maják na světě, který byl zcela vystaven vlivům otevřeného moře. Maják utrpěl značné škody hned první zimu a následně byl Winstanleyem přestavěn tak, že na dřevěné rámové konstrukci byl 12boký kamenný plášť. Horní část zůstala osmiboká. Světlo obstarávala velká závěsná lampa a 60 svíček.

Ani tato stavba nezůstala stát příliš dlouho. Po řádění velké bouře v roce 1703 po ní prakticky nezbyla stopa a zlověstně symbolicky stejný osud postihl i jejího autora. Winstanley právě na majáku dokončoval přístavby. Jeho tělo, stejně jako těla dalších pěti mužů, se nikdy nenašla.

Půlstoletí s Rudyardem

Zdroj Wikipedia

Zdroj Wikipedia

I tak maják vypadal.
Stavbou nového majáku byl pověřen John Rudyard. Ten kvůli minimalizaci odporu vůči větru a vlnám zvolil kuželovitou věž. Stála na základně z vrstev dřevěných trámů zasazených do skály. Jako balast sloužila vrstva kamenů. Tato podezdívka byla vysoká 19 metrů, na ní se nacházela čtyři dřevěná patra. Celá stavba byla opláštěna prkny a ukotvena k útesu pomocí kovaných železných šroubů. Na vrcholu byla usazena osmiboká lucerna, která celkovou délku majáku ustavila na 28 metrů. Světlo obstarávalo 24 svíček a poprvé odtud zasvítilo v roce 1708. Odolnější konstrukce než v případě Winstanleyho majáku pak zajišťovala bezpečnost lodí u Eddystoneských útesů padesát let.

V prosinci 1755 zachvátil maják požár. Důvodem byla buď jiskra od knotu jedné ze svíček, nebo poškozený komín, vedoucí z kuchyně v dolní části stavby. Trojice strážců se požár snažila uhasit, ale oheň byl silnější. Všichni však řádění živlu přežili, včetně 94letého Henryho Halla, a z útesu je zachránila loď.

Smeatonova revoluce

Zdroj Wikipedia

Zdroj Wikipedia

Žulové bloky jsou vzájemně provázané a skládané na místě jako stavebnice.
Zásadní krok vpřed nejen pro maják Eddystone, ale pro architekturu vůbec představovala výstavba nového majáku v letech 1756-1759. Řídil ji všestranný John Smeaton, který vyráběl geometrické pomůcky, ale také navrhoval mosty, přístavy či plavební kanály. Smeaton byl právem považovaný za zakladatele stavebního inženýrství.

Když se seznámil se situací, navrhl, že by nový maják měl mít podobu kmene dubu. Práce započaly v létě 1756 úpravou samotného útesu. Přes zimu se práce přesunuly na pevninu, kde dělníci opracovávali žulové kvádry. Ty Smeaton použil jako základní materiál. Bylo nutné vytvořit provázanou konstrukci, která se chová jako celek a vlny ji nejsou schopné narušit. Na břehu vznikla stavebnice, která se poté skládala na místě. Slepená byly hydraulickým vápnem, které tuhne a tvrdne pod vodou chemickou reakcí s vodou (na rozdíl od nehydraulického vápna, které tvrdne reakcí s oxidem uhličitým na vzduchu) a navíc svázané po tesařsku rybinovým spojem a mramorovými čepy. To byla revoluční technika, která se měla stát vzorem pro výstavbu dalších majáků.

Světlo se nad Eddystonskými útesy opět rozsvítilo v říjnu 1759. Smeatonův maják měřil 18 metrů s průměrem osm metrů v nejširším místě. Využíval světlo 24 svíček.

V průběhu dalších desetiletí došlo k několika úpravám majáku, vesměs se ale jednalo o modifikaci světel a optiky, nikoli konstrukce. Až v roce 1877 bylo rozhodnuto o stavbě nového majáku. Ani tehdy ale nebyl důvod v únavě konstrukce, ale v erozi skály pod majákem. Nový maják vyrůstal "ve stínu" Smeatonova díla, které teprve po dokončení nové stavby s úctou rozebral jeřáb použitý pro výstavbu jeho nástupce. Horní část Smeatonova majáku byla po rekonstrukci umístěna na repliku jeho věže na Plymouth Hoe, aby trvale připomínala obrovský přínos tohoto génia.

Od olejových hořáků k solárům

Zdroj Wikipedia

Zdroj Wikipedia

Maják v průběhu časů. Některé dlouho nevydržely.
V květnu 1882 se poprvé rozlilo světlo z nového majáku, postaveného podle návrhu Jamese Douglasse, který ve spolupráci s Robertem Stevensonem rozpracoval Smeatonovy architektonické postupy. Stavba vysoká 49 metrů slouží dodnes. Unikátní byla ve své době velikostí lucerny, vysoké pět metru a široké 4,3 metru. Stejně neobvyklé bylo její osazení obří, více než sedmitunovou optikou, rozdělenou do dvou panelů s Fresnelovou čočkou. Světlo obstarávaly olejové hořáky a bylo viditelné ze vzdálenosti 17 mil.

Modifikace v roce 1959 přivedla do lucerny poprvé elektřinu a menší modernější optika znamenala změnu signálu z dvou záblesků za půl minuty na dva záblesky za deset vteřin.

V roce 1980 byl vrchol majáku upraven tak, aby na něm mohl přistávat vrtulník, což byl předstupeň následné plné automatizace, k níž došlo o dva roky později. Od roku 1999 je chod majáku poháněn solární energií. Chod zařízení monitoruje na dálku operační centrum správce Trinity House v Harwichi.

1680
Na horu