Search
× Search
Maličkost, která nic nestojí
Daniel Vodička
/ Kategorie: Zajímavosti

Maličkost, která nic nestojí

Plujete si takhle po moři a blíží se jiná jachta. Míjíte se na vzdálenost neolympijského plaveckého bazénu. Pozdravíte kolemplujícího rukou zdvižením. Místo odpovědi se dočkáte jen okázalého nezájmu. Proč?

Chtěl bych na začátek uvést, že nepatřím k fanatickým uctívatelům tradic. Kapitánskou čepici nenosím, pruhované tričko nemám, když je zima, nastoupím na palubu v botách a s vlajkou každé ráno necvičím. Jen mám stále pocit, že pozdravit se, je slušnost (nejen na lodi). Ale zdá se mi, že s touto tradicí/slušností je to rok od roku horší.

Potkám-li na moři druhou loď (nemusí se jednat vždy o jachtu), pozdravím. Respektive mávnu rukou směrem k místu, kde na palubě někdo je, nebo by mohl být. U velkých lodí je to někam směrem k můstku. Vzdálenost, na kterou zdravím, je taková, na kterou mám pocit, že se vidíme. Pocit je samozřejmě subjektivní záležitost. Budu-li sledovat dalekohledem v dáli plující nákladní loď, na které si všimnu chlapa na můstku s dalekohledem hledícím mým směrem, pozdravím. Vidíme se, tak zdravím. Na druhou stranu se můžu míjet na padesát metrů s rybářem věnujícím veškerou pozornost činnosti, kterou vykonává, tak zdravit nebudu.

Standardně ale zdravím. Vidím loď, posádka v kokpitu, pozdravím. A stále častěji se mi stane, že kokpitoví jezdci otočí hlavu k přídí a dávají najevo ostentativní nezájem. Vypadá to, jako by byli uraženi kastovně nepříslušnou osobou.

Nevím proč se tato nemoc šíří. Ne sice tak rychle jako omikron, ale šíří. Na moři jsme snad všichni proto, že k němu máme kladný vztah, že nás to baví. Jsme lidé, kteří mají ve svém životě něco společného, stejného koníčka. Neznáme se, ale při potkání o sobě víme. Stojí nám za to, abychom se pozdravili. Bylo-li by to na souši, popřáli bychom druhé straně dobrý den. Dobrý, hezký, příjemný, úspěšný den. To se tak přeje. Nebo by se to alespoň mělo přát.

Na moři na sebe nebudeme z lodě na loď pořvávat dobré dny, ale pozdravíme se zvednutím ruky. Mávnutí, které nic nestojí, ale ukazuje, že o sobě víme, že jsme tu s těmi druhými, že jsme tu a máme stejné zájmy, čelíme stejným protivenstvím, že máme něco společného.

Jsme společně na moři, máme k sobě úctu a když bude třeba, tak si podáme (můžeme podat) pomocnou ruku. Mělo by to tak být i proto, že už nikdo další nám pomocnou ruku nemusí stihnout podat. Na moři můžeme být od všech ostatních (od pomoci, od záchrany) tak daleko, že každý může být tím jediným, kdo nám může zachránit život. Může to být kdokoli a i to je důvod, abychom všem projevovali alespoň minimální úctu. 

 

2247
Na horu