Search
× Search
Jak jsme startovali (dva) motory
Daniel Vodička

Jak jsme startovali (dva) motory

Nedávno jsem popsal navigační metody, které jsme používali v polovině devadesátých let minulého věku na jachtě Šárka. Byly primitivní. I chyba byla řešením. Dnes se na palubu Šárky vrátím ještě jednou. Tentokrát se podíváme na motorizaci této zcestovalé jachty.

O typu a vybavení lodě se dočtete zde, detaily nemá smysl opakovat. Bylo to z dnešního pohledu velmi spartánské plavidlo. V charteru už by se dnes neprosadila…

Co jachtě na jedné straně ve vybavení chybělo, to si vynahrazovala motorizací. Není tu záchod? Není tu lednička? Není tu stojná výška? Tak sem dáme dva motory! Značku použitých přívěsáků si již nepamatuji. Jeden se zdál být moderní mašinou, druhý by udělal radost milovníkům lodních veteránů. Výkon odhaduji kolem 5 poníků. Tak akorát na manévrování v přístavu.

Byly zavěšeny na zádi. Jeden nahoře na zadním koši, druhý na sklopném držáku na zrcadle. Před přistáním nejdříve proběhla zkouška motoru, který byl na držáku. Pokud zrovna nebyl ve formě, bylo potřeba ho vyměnit za odpočatý kus. Pak rychle spustit motor s držákem do vody…

Dva motory na zádi Šárky nebyla rozmařilost, nebo ukázka společenského postavení, ale nutnost. Bezpečnostní opatření. Kondice každého z nich byla velmi kolísavá (v tom se nový od starého nelišil) a občas nebyl ve formě ani jeden. Práce s motorem a jeho uvedení do provozu vyžadovala obratnost, sílu, správné načasování a trochu toho štěstíčka.

Obvykle se začínalo na moři zjišťováním, v jaké momentální kondici ten který stroj zrovna je. Připevnit nádrž, povolit odvzušňovák, balónkem natlačit benzín, sytič a startujeme. Pětkrát, desetkrát, patnáctkrát škubnout za šňůru. Hmmm. Tak ten dneska nepojede. Co číslo dva? Když jsme měli štěstí, jela dvojka. Dobrý, chcípni to! Dnes je ve formě dvojka! A na plachty se pokračovalo dál až do přístavu, aby tam rychle proběhlo jejich stažení a instalace a rozběhnutí motoru.

Někdy to bylo v portu dost napnuté…

Příkladem byla v minulém článku zmíněná plavba do Chanie. Foukal severní, severozápadní vítr. Dobrá šestka, možná sedmička. Vlny i vítr nás tlačily k pobřeží. Na moři jsme rozhodně nemohli dát motor do funkční polohy. To už bychom ho nerozjeli nikdy.

Kapitán Šárky Tomáš Metelka byl zvyklý vplouvat do přístavů na plachty. Nebyla to póza, byla to nutnost. Pro něj nic nového. Prostudoval si v podpalubí mapu, která vedle Kréty zahrnovala i úžiny Bospor a Dardanely. Byla stará, ale čitelná. Až na překlady, ve kterých menší ostrovy jako Mykonos, Sifnos, nebo Kythéra dokázaly zmizet jako v černé díře. Při bližším zkoumání mapy to vypadalo, že západně od vjezdu do přístavu Chania je ostrůvek a možná i nějaké mělčiny. Spíše tušení než jistota…

Když jsme se dokymáceli na 500 metrů od vjezdu do přístavu, zorientovali jsme se podle unavené bóje a drželi se na bezpečné straně. Tomáš nám ještě jednou zopakoval postup: „Jak vlítneme do přístavu, stočím to vlevo a proti větru. Jeden běží stahovat kosu (žádný rolfok), druhý hlavasku. Musí to být rychlá práce. Pak hned fendry. Já se zatím pokusím nastartovat motor. Doufejte a věřte, že alespoň jeden bude ve formě.“

Bylo to jasné, prostě vlítneme do přístavu, stáhneme plachty, navážeme fendry, připravíme lana, šoupneme motor na zrcadlo a když všechno dobře dopadne, nastartujeme ho. To by znamenalo bezproblémové vítězství. Vzhledem k podmínkám na to máme tak minutu. Byla tu ale ještě varianta, že se motor nepodaří nastartovat…

Na mělké vodě před vjezdem do přístavu se vlny nechutně zvedaly. Dnes bychom se na Navionicsu dočetli, že při severní osmičce větru dosahují vlny před přístavem 4 metrů. Tenkrát jsme Navionics neměli. A vlastně to bylo lepší…

Tomáš držel kormidlo a surfoval po vlnách. Snažil se loď udržet na kurzu. Nic jsem tenkrát o tom nevěděl, tak mi nebylo jasné, proč se jednu chvíli řítí na útesy vpravo, a pak zase na mělčiny vlevo. Výraz v jeho tváři mi však napovídal, že bude lepší, se neptat.

Dnes vím, že to bylo náročné a nebezpečné. Tenkrát jsem o tom nevěděl nic. Tak jsem se jen těšil do města…

Na vlnách jsme se sklouzli do přístavního bazénu. Překvapilo nás, že nebyl klidný. Šárka tam poskakovala jako v trenažeru pro příznivce rodea. Vlny se ve vnějším bazénu odrážely a křižovaly ze všech stran. Bylo třeba rychlé a přesné akce, protože zde pro nás přístav nepředstavoval bezpečí.

Tomáš to stočil vlevo a proti větru. Plachty začaly mlátit. Jeden běžel zalehnout kosatku, druhý bojoval s hlavaskou. A všichni jsme čekali, kdy se od zádi ozve zvuk motoru. Plachty dole, fendry, lana. motor mlčel. Tomáš se vleže na zádi snažil nastartovat jedničku. Škubal za šňůru, trhal… Nic. Jednička odmítla na Krétě fungovat.

Rychle na záď. Připravit druhý stroj! Tomáš se snažil demontovat neposlušný kus. Ale víte, jak to vypadá, když se snažíte něco udělat rychle. Navíc na vlnách… Ohnutý přes zadní koš, v jedné ruce nefunkční agregát, druhou se snaží nabrat balanc. Radši mu bereme mu mašinu z rukou a podáváme mu druhý. Strašně dlouho to trvá. Vítr už nás snesl do poloviny přístavu. Rychle se blíží náměstí i s kavárnami. Příliš rychle na to, jak málo máme času.

Druhý motor je na držáku. Sytič…

Ale hlavně ho neuchlastat!

Čas běží, vteřiny se vlečou, už se zdá, že připravíme místním v centru Chanie nevšední podívanou. Šárka zakončí svoji životní pouť naražená vlnami na nábřeží na Krétě.

V té chvíli se ozve zakašlání. Dvojka se nakonec chytla! Tomáš přidává plyn jak na motorce a stáčí příď proti větru. Odplouváme od nebezpečí a míříme do vnitřního bazénu. Tomáš stále vleže u motoru, aby dosáhl na plyn, pomáháme mu s kormidlem. Má zpocené čelo, ale souboj s motory tenkrát vyhrál.

Pak už před námi bylo pár dní na Krétě. V devadesátých letech... Ufff.

S 80 markami v kapse…

1147
Na horu