Search
× Search
Výzva
Daniel Vodička
/ Kategorie: Zajímavosti

Výzva

Stojím v Zadaru u bazénu Kolovare. Ošklivé sobotní ráno. Obloha je šedá, prší, fouká. Moře nevlídné. Pod deštníkem zapisovatelka, kolem mladí ramenatí plavci a já mám pocit, že jsem přišel na schůzi špatného klubu. Chystám se plavat na Ugljan do Preka.

Rok zpátky mě napadlo, že bych to mohl zkusit. Rozhodl jsem se pro plavecký maraton Zadar – Preko. Je to 4,6 km. Pro plavce denní tréninková porce, pro mě výzva.

Stojím tam a připadám si nedobře. Borci všude kolem a na moři vlny. Na klidné vodě na ostrov doplavu, nevím ale, jak ve vlnách. Chybí zkušenosti. Trochu se klepou kolena. Pak si ale vzpomenu na slova kamaráda: „Hlavně si to užij.“

Maximálně nedoplavu. Nebudu první a zřejmě ani poslední.

Při zápisu se dozvídám, že start je kvůli špatnému počasí o hodinu odložen. V kavárně si objednám čaj pro zahřátí a k jídlu si dám makovec. Podle rad zkušenějších bych neměl 3 hodiny před startem jíst. Jenomže jsem nestihl snídani. Všechny obchody byly zavřené, Chorvaté mají státní svátek. Tak jsem našel v autě makovec…

Blíží se start. Prvotřídní plavci se rozplavávají. Já se nechystám plýtvat silami. Nábřeží u bazénu se plní sportovními těly. Připadá mi nemístné mezi nimi odhalovat svůj unavený padesátiletý korpus.

Poslední minuty do startu. Mažu se vazelínou, kelímek házím na doprovodný člun. Chyba, uvědomuji si po namazání. Potřebuji si prsty vytřít plavecké brýle. Pokud do nich sáhnu prsty s vazelínou, poplavu poslepu. Poslední desítky vteřin před startem strávím snahou setřít vazelínu z prstů. Nervózní chvíle.

A jde se do vody. 186 plavců, kteří měli stejný nápad. Na jedné straně startovní čáry barevné čepičky účastníků CRO Cupu, na druhé straně uvolněnější atmosféra mezi rekreativci.

Pět, tři, dva, jedna, start! 186 plavců vyráží na 4,6 km dlouhou trať. Občas nějaký kopanec, vrážení do ostatních, šrumec, voda vaří. Bojím se v tom zmatku o pravé rameno, které umí ochotně opustit kloubní jamku. Minuta, možná dvě zmatku. Někteří drží špatný směr a křižují mě. Stočím se za ně a namířím na vysílač na Ugljanu. Já nespěchám. Nechystám se tam být první.

Najednou jsou všichni pryč a plavu sám. První nebudu, to je jasné. Spíše mi tedy všichni uplavali. Už to ale neřeším a soustředím se na plavání. Mám jen dva cíle. Tím hlavním je doplavat. Druhý cíl je nadstavbou. Dosáhnout času pod 2 hodiny. To je časový limit závodu.

Raz, dva, tři, nádech, raz, dva, tři, nádech. Jednotvárnost plavání. Pod sebou jen modrá voda, na pohled bez konce. Je dobré dostat do hlavy něco jiného než počítání temp. Všechno pak lépe uteče. Jaký diplom by byl za uplavání 4 kilometrů? Jako dítě jsem byl kapr. Vlastně nejdříve želva, až pak kapr. Nakonec delfín, ale moc přesvědčivé to nebylo. Nejvíc jsem toho později naplaval v moři. Jako charterový skipper. Na lodi jsem strávil mnoho týdnů, měsíců, vlastně i let. Více času jsem však strávil pod vodou.

Už vidím první žlutou bóji. Jsem trochu pod ní z pohledu větru, ale není to nic zásadního, tak dál držím směr. Bójí by mělo být na trase osm. Zbývá tedy ještě sedm. Sleduji pod sebou levitující částice mikroplastů, na kterých je vidět, jak se posouvám vpřed. Trochu mě rozhazují vlny, ale zatím dobrý.

Raz, dva, tři, nádech, raz, dva, tři, nádech. Začínám počítat. Osm bójí, znamená devět úseků. Celková délka je 4600. To vydělím devíti a dostanu se na cca 500 metrů. Ty mám za sebou. Co vlastně vedlo k tomu, že jsem se rozhodl plavat? Bouračka v autě při jednom návratu ze závodů v Chorvatsku život přeorala. Bylo třeba se naučit chodit. Po čase se začala ozývat z úrazu rozhašená záda. Musel jsem cvičit. Nebo plavat. To druhé mi přišlo lepší. Na začátku pomohly děti, které jsme vozili do Podolí. Místo posedávání na balkóně u bazénu a sledování tréninků vodního póla, jsem chodil plavat. Učil jsem se kraul. Styl je to prý jednoduchý. Slyšel jsem, že stačí uplavat 400 km a pak je to OK. Hmm… Nevím… Dost dlouho se topíte. První bazén… Poslední metry křečovité máchání rukama, vypoulené oči, srdce chce vyskočit z hrudníku. U konce s dechem. Druhý bazén. Nezdá se, že by se to chtělo lepšit. Už jenom 399,9 km.

Nakonec se to podá. Je to trápení, ale jde to. Třikrát, čtyřikrát týdně na bazénu, třičtvrtě hodiny trápení. Jaro, léto, podzim, zima. Čtyřikrát týdně večer. Na podzim je to dobré, bazén je prázdný. V lednu se dráhy zaplní. Říká se tomu: Předsevzetí. Vydrží to do konce ledna. Pak je zase prázdno. Na jaře první optimistické paprsky slunce připomenou blížící se prázdniny. Přicházejí hlavně ženy: Hubneme do plavek. Pak je léto. Na plavání špatné. Z Podolí se stane městská plovárna.

Blíží se druhá bóje. Vlny moc nezlobí a plave se mi dobře. Stále stejná tempa, ruce nebolí, dobře se dýchá. Mám rytmus, který jen občas rozhodí vlny z jiného směru. Motorák? Trajekt? Nevím. Nesleduji to. Vedle jede doprovodný člun tak není třeba se obávat. Důležitý je jen směr. A sledování vlastního těla. Aby mu nedošla zásoba cukru. Na to je ale čas. K tomu určitě nedojde dříve než ve druhé půli trati.

Raz, dva, tři, nádech, raz, dva, tři, nádech. Myslíš-li při plavání na něco jiného než na každý uplavaný metr, je to plus. Je to stejné, jako se procházet. Jak dlouho se může člověk procházet? Může stejně dlouho i plavat? Jak jsem se vlastně dostal k tomu, že plavu uprostřed Zadarského kanálu? Když přišel COVID, zalígrovali všechny bazény. A bylo po srandě. Vládní rozhodnutí mělo na moje záda neblahý vliv. Tak jsme v létě začali chodit do Vltavy. Nejdřív muka, pak už to šlo. Když je řeka u nás nejteplejší, má 17°C. To je ale výjimka. Plavali jsme Vrané – Zbraslav. To už je takové dálkové plavání. Po proudu je to na hodinu deset. Proti bazénu velmi studené, ale jinak zábavnější, sledujete ubíhající krajinu. Když jde Vrané - Zbraslav, musí to jít i v moři, ne?

Poprvé jsem viděl opršený plakátek Plivački maraton Preko – Zadar po covidu na zadarském nábřeží. Sklopím oči, protější břeh je daleko... Ale je to výzva!

Třetí bóje si všímám, až když ji mám vedle sebe. Stále jsem pár desítek metrů pod ní z pohledu větru. Držím směr na vysílač, který je sice hrubým ukazatelem, ale zase snadno zachytitelný pohledem. Zdá se mi, že plavu stabilním tempem. Žádné plavce kolem sebe nevidím, ale nedaleko je několik doprovodných člunů, budou tedy blízko. Vlastně mě nezajímají, stejně bych si plaval svým tempem. Protože jiné neumím…

Čtvrtá bóje znamená polovinu. Uvažuji o občerstvení, ale protože si tělo o nic neříká, nechávám to být a plavu dál. Jen bych vypadl z rytmu. Když zvednu hlavu z vody, začíná se zdát, že se Ugljan blíží. Raz, dva, tři, nádech, raz, dva, tři, nádech, pořád dokola. Před rokem jsem si řekl, že poplavu. Znamenalo to naplavat nějaké kilometry. Dva kilometry třikrát, nebo čtyřikrát týdně. Je to nuda. Večer, co večer v Podolí. Pokud v bazénu plavou důchodci, je to OK, člověk si připadá ve formě. Když mají vedle trénink triatlonisté, nálada pod psa. Neplave to.

Pátá bóje a z člunu hlásí, že nejsem zdaleka poslední. A že mám dobrý čas. Příjemné zjištění, ale stále je to daleko. Nevím, jestli nedojdou síly. Blíží se vzdálenost, se kterou nemám zkušenosti.

Ještě tři bóje a budu u cíle… Raz, dva, tři, nádech, raz, dva, tři, nádech. Na začátku léta jsem plaval v Bulharsku. Rodinná dovolená. Každý den, ráno a večer plavání. Celkem od 4 do 6 kilometrů denně. Ráno na klidné vodě, odpoledne na vlnách. Podél pláže dva kilometry na sever a nazpátek na jih. To byla dopolední porce. Toto mi dodalo sebevědomí. Měl bych to uplavat. Jen jsem neměl jistotu s časem. Plavecké hodinky Garmin při tréninku měřili čas, ale místo vzdálenosti hausnumera.

Šestá nebo sedmá bóje? Ztratil jsem přehled. Moře se ale zklidňuje, musím se blížit k Ugljanu. Už je vidět ostrůvek Galovac s klášterem. A přede mnou se začínají objevovat lodě v maríně. Uvažuji o občerstvení, ale necítím potřebu. Na doprovodném člunu panuje nadšení. Prý to dám pod dvě hodiny s přehledem.

Raz, dva, tři, nádech, raz, dva, tři, nádech. Nejhorší bylo posledních 14 dnů před závodem. Byli jsme vyzkoušet Vltavu, ale její přijatelná teplota po dešti rychle spadla. Tak jsem chodil na Petynku. Krásný nerezový bazén. Nejlepší plavání je, když je špatné počasí. To tam nejsou lidé. Blížil se start v Zadaru, tak jsem chodil pětkrát týdně.

Mám za sebou osmou bóji. Poslední půl kilometru. Zprava se objevují další dva plavci. Jsou na dosah. Je jasné, že doplavu pod dvě hodiny. Splním si oba cíle. Zkouším trochu zrychlit, ale nijak to nehrotím. Říkám si, že předbíhat ve frontě se nemá. Nechám je před sebou. Navíc stejně nevím, kde je cíl. Mám fantastickej pocit. To dopadne!

Raz, dva, tři, nádech, raz, dva, tři, nádech. Poslední metry si užívám a vzpomínám na páteční bouřku. Na vichřici, která se prohnala Zadarem, na zlomené větve stromů, na potoky v ulicích. To jsem si myslel, že z plavání nic nebude. Vlastně ještě ráno před startem jsem tomu moc nevěřil. Foukalo, pršelo, start se mi zdál nemožný. Teď jsem tady, doplavávám k maríně v Preku.

Už je tady nábřeží. Jsem v cíli! 1 hodina 31 minut a 10 vteřin.  Za tolik jsem přeplaval Zadarský kanál ze Zadaru do Preka. Za mnou… Fůra lidí, nevím kolik. Ale to není důležité. Jsem tady, přeplaval jsem to a dokázal jsem to v limitu. Parádní pocit. Nejsem první, nejsem poslední, jsem v limitu. Všechno ostatní je jedno. Vymyslel jsem si, že to dám a dal jsem to. To za to stojí. Je to bomba! Parádní pestrobarevný den, který naprosto vybočil z banální šedi všednodennosti táhnoucí se 7 dnů v týdnu, 365 dnů v roce.

A přitom… Taková blbost!

971
Na horu