Search
× Search
For Boat_2024_TOP
Proč mám rád papírové mapy
Daniel Vodička
/ Kategorie: Navigace, Zajímavosti

Proč mám rád papírové mapy

Papírové mapy jsou odsouzeny k zániku. Přetrvá pár sběratelských kousků. Některé budou zabírat místo v zásuvkách staromilců, jiné skončí v rámech na stěnách snílků pamatujících zašlou minulost. Zbytek bude rozšmelcovaný. Vznikne z nich surovina na výrobu papírových utěrek. Konec, finito, doba papírových map je minulostí. Svět už není tak velký, aby na něm papírové mapy zabíraly místo.

Narodil jsem se v době, kdy všední den byl limitován dráty na hraně východního bloku. Za nimi byl svět jiný. Moc jsme nevěděli jaký. Náš byl šedivý. Variace na černobílou škálu. Za dráty barva. Modernější televize. Tak nějak.

Mapy v té době? Mapa umožňovala snění. Jakákoli mapa. Nejen námořní. Mapa byla osnova, na jejímž základě bylo možné utkat exotický příběh. Řecko, Korzika, Španělsko, Norsko… Nebo Asie, Afrika, Amerika… Vše, co bylo za hranou šedivé, byla exotika. Větší, či menší. Chtěli jsme cestovat…

Mapa představovala svět daleko za hranicí všednosti. Byl naším prvním přáním. Realizovatelnost přání na úrovni touhy, stát se kosmonautem.

První setkání s mapami bylo v době, kdy byl svět veliký. Veliký, protože nedostupný. Cesta na druhý konec Země byla jen těsně pod hranicí nemožnosti. Sebrat se a odletět do Sydney? Úředničina nejméně na rok. S nepravděpodobným výsledkem.

Mnohem později jsem se setkal s námořními mapami. Ušmudlaná, pokreslená a progumovaná mapa Sicílie. Poklad. Vidíš břeh, kolem kterého pluješ, podle izobat odhaduješ vzhled pobřeží. Tady budou pláže, skalnaté pobřeží, malý ostrov, útes, palmy, pinie… Cefalú, Egadské ostrovy, Trapani, nebo Palermo, kde tenkrát vraždy soudců byly na denním pořádku. Jen sever. Jižní Sicílie na mapě nebyla. Ostrov byl příliš veliký…

Kolik map bylo tenkrát třeba k plavbě kolem Sicílie? Kolik jich bylo třeba k cestě do Řecka. Nebo do Gibraltaru, na Kanáry, do Karibiku. Nevím, to bylo za hranicí možností. Jak administrativních, tak cenových. Koupě map na plavbu do Karibiku by vydala na půlroční plat pracujícího inteligenta.

Přišel osmdesátý devátý. Možnost vyjet za dráty se rovnala povinnosti. Do Vídně hned, do Řecka v létě. Stopem. Pár desítek marek v kapse. Do barevného světa. Spaní kdekoli. Vedle nájezdu na dálnici, v pomerančovém háji s útočícími komáry, na skládce (jak se ukázalo po rozbřesku), v rozestavěné pumpě, vedle hřbitova na ostrůvku Trizonia v Korintském zálivu.

Ještě pár let a poprvé na loď. V Řecku jsme potřebovali koupit mapu. V obchodě s poklady jsme přehrabovali mapy v deskách a hledali správnou část Egeje. Každou z těch map jsem chtěl. Na žádnou jsem neměl. Svět byl stále ještě velký. A nedostupný.

Začal jsem jezdit na lodi. Moc jsem toho neuměl, ale měl jsem touhu. Námořní mapy se staly mým denním chlebem. Skoro ničeho jsem se nebál. Nebylo proč, mladí lidé jsou nesmrtelní. Alespoň ve vlastních očích. Mapy, mapy, mapy. Stále mapy. Dvakrát při plavbě přes Atlantik jsme si namalovali mapy vlastní. Naučil mě to kamarád. Jaderný fyzik. Mě by to nenapadlo. Zrcadlily se v nich naše cesty.

S rostoucími možnostmi se svět zmenšoval. Stovky pokreslených map dokumentovaly utíkající roky. GPS se stala standardem a pomalu jsme přestávali zakreslovat pozice. Mapy zevšedněly. Viděl jsem pobřeží, o kterých jsem snil. Změnily se. Postupně ztrácely kouzlo.

Přišly mapové plottery. Mapa na kartě velikosti palce. Z jachtingu se stala… Dovolená. Z navigace trivialita. Papírové mapy z nezbytnosti jen povinnou výbavou. Tady jsme. Tady, co je ten kurzor! Už není třeba vědět, co je vpravo, co vlevo, není třeba identifikovat majáky, v zaměřovacím kompasu lovit přesná čísla. Jsme tady, to stačí. Všechny mapy, co jich na světě je, se vejdou do jednoho telefonu.

Svět se zmenšil. K cestě do Sydney se stačí jen rozhodnout. A papírové mapy? Památka na minulost na stěně kuchyně.

537
Na horu