Search
× Search
Připomínka války v maríně Kaštela
Daniel Vodička
/ Kategorie: Zajímavosti

Připomínka války v maríně Kaštela

S ručníkem kolem krku mířím do sprchy v maríně Kaštela. Je sobota ráno, tak trochu pod mrakem, chystá se Česká námořní rallye. Docela všední ráno, během kterého mě uklízečka lodí s luxem v ruce a synkem, který jí běžel za zadkem, donutila k zamyšlení nad tím, co se děje i u nás doma.

Uklízečka byla z Ukrajiny, synek mohl mít tak čtyři roky. Jsou v Chorvatsku, kam utekli před válkou. Dvojice přišla o domov. Dostala se do země, ve které ji nikdo nečekal. Co další jim chybí? Zřejmě otec od rodiny. Co měli, nemají. Možná už svůj domov nenajdou. Je možné, že ruská agrese vše proměnila v hromadu trosek. A to se nebavíme o blízkých…

U nás se zatím demonstruje… Že pomáháme Ukrajině příliš… Že je třeba myslet na naše lidi… Že trpíme… Že je třeba se dohodnout s agresorem, s omluvou přilézt a poprosit o levný plyn. Aby u nás zase bylo příjemně teplo.

Jenomže to teploučko, které vyžadujeme, smrdí. Smrdí neštěstím, smrdí mrtvolným pachem. Smrdí ztrátou domova, smrtí otců, manželů, ztrátou iluzí, ztrátou dětství, smrdí únosy nevinných dětí do ruského zajetí. Smrdí ranami na zmučených tělech.

Ceny plynu a energie rostly v září do nepředstavitelných výšek. Způsobily problémy. Je ale třeba srovnávat. Vysoké ceny na straně jedné a matku se synkem vyhnanou z domova s batohem na zádech. Složenku s nepředstavitelnou sumou a zbědovaného otce od rodiny, který přežil ruské mučení. A pokud to nestačí, tak snad vzpomenout na tisíce mrtvol, které hnijí v mělkých hrobech.

Křiklouni na náměstích odmítají pomoc Ukrajině, odmítají soucit s lidmi, kteří bez vlastního přičinění přišli o vše. Myslí jen na vlastní pupek, postrádají soucit, rozum, postrádají lidskost. Jejich chování jeví známky zvrácenosti. Nedokážou rozeznat agresora od oběti, černou od bílé. Dávají přednost sladce páchnoucímu teplu s nacpaným břichem, před pomocí bližnímu a vědomím, že alespoň málo pro lidi postižené neštěstím dělají.

Když jsem viděl ráno uklízečku se synkem, uvědomil jsem si, že i kdybychom měli zimu doma prožít v palčácích, je to stále jen mizivá oběť. Ve srovnání s ní, s jejím synkem, ve srovnání s desítkami milionů těch, které z východu zasáhlo peklo stvořené vůdcem, který se chtěl zapsat do historie.

1414
Na horu