Kurzy TOP
× Search
Na tjalku po fríských mořích
Jan Koukal
/ Kategorie: Kam jet

Na tjalku po fríských mořích

Za článek o Frísku, Waddenzee, historii a současnosti tjalků a samozřejmě o tom, jaké to je, plout na tjalku děkujeme Vítu Kloučkovi.
„Oukej, rrrej!“, volá kapitán Koos se svým ryčným fríským „r“ a roztočí kormidlo. Ráhno se začne přetáčet od levoboku ke středu lodi a plachta, uvolněná ze sevření větru, se třepotá jako obří prostěradlo na prádelní šňůře. Loď prudce mění směr a z náklonu na levobok se stěžeň postupně vrací do svislé polohy. Námořníci u stěžně kvapně upínají stěh na levoboku a uvolňují ten na pravoboku. Ráhno se překlopí na pravobok, do plachty se plnou silou opře vítr a loď se prudce nakloní na pravobok.
„Now!“, to je pokyn pro mě. Jsem s kapitánem na zádi a rychle roztáčím vrátek vlevo od kormidla. Ocelové lanko začíná pomalu zvedat leeboard na levoboku, tunovou dřevěnou ploutev, tak charakteristickou pro staré holandské nákladní lodě s plochým dnem. Právě jsme provedli obrat na sto let staré, šestadvacet metrů dlouhé plachetnici na holandském moři Waddenzee.


Foto Vít Klouček

Foto Vít Klouček

Kapitán Koos
Tjalk
Plujeme na tjalku se jménem Spes Mea. Název tjalk se začíná používat již v sedmnáctém století. V té době to jsou dřevěné lodě s plochým dnem pro plavbu v mělkých vnitrozemských a pobřežních vodách, jedním sklopným stěžněm, aby mohly vplouvat i do měst a podplouvat mosty, obdélníkovým tvarem trupu, aby pojaly více nákladu. Místo kýlu jsou z obou stran osazeny leeboardy, velkými ploutvemi kapkovitého tvaru, které zabraňují snosu při bočním větru, a po celé výšce zádi mají zavěšený masivní a vysoký list kormidla. Ve druhé půlce devatenáctého století, s rozvojem ocelářství a jiných průmyslných odvětví, zůstává tjalk praktickou nákladní lodí. Začínají se však stavět tjalky s ocelovými trupy. Po druhé světové válce jsou již tjalky pro námořní přepravu zastaralé a malé. Mnozí jejich majitelé jim odstraní plachtoví a osadí je naftovým motorem. Jejich působištěm se stanou pouze vnitrozemské vody, holandské řeky, jezera a kanály. Když ve druhé půlce dvacátého století nemohou staré lodě konkurovat těm novým, výkonnějším a větším ani na sladkých vodách, mnohé tjalky se stanou hausbóty svých stárnoucích majitelů, jiné skončí zapomenuté podél nizozemských břehů či v zapadlých koutech velkých průmyslových přístavů. Ty nejméně šťastné jsou rozřezány do šrotu. S popularizací rekreačních plaveb v devadesátých letech však přichází renesance starých lodí. Mnoho tjalků je zachráněno, jejich nákladní prostor je přestavěn na kajuty a tyto majestátní plachetnice opět vyplouvají v plné kráse brázdit holandské vody.

Má naděje

Foto Vít Klouček

Foto Vít Klouček

Vytahování jibu
Spes Mea znamená latinsky „má naděje“. Byla nadějí, domovem a obživou nejprve rodiny Dostů, která s ní brázdila Severní moře od Skandinávie, před Dánsko, Německo až po Anglii. Vozili sůl, píci, dřevo, ale třeba i černé uhlí. V roce 1924 Spes Mea prodali Leendertu Krookovi, pro něhož se stala domovem a obživou do konce života. Jeho syn se s ní plavil a pracoval na ní ve vnitrozemských vodách Nizozemí, Belgie a Německa až do roku 1968. Poté odešel na odpočinek a Spes Mea zůstala stát v přístavu vedle jeho domu v Purmerendu, v provincii Severní Holandsko. Po jeho smrti byla využívána jako hausbót, až jeden rodinný přítel Krookových ji restauroval do původní podoby. Vrátil jí stěžeň a oplachtění, vybudoval v ní nové kajuty pro výletníky a Spes Mea znovu vyplula na moře.

 

Procházka po mořském dně

Foto Vít Klouček

Foto Vít Klouček

Tuleni na písečné lavici mezi ostrovy Terschelling a Vlieland
Plujeme po Waddenzee, mělkém moři, které ve své nizozemské části omývá severní pobřeží Fríska a severovýchodní břehy provincie Severní Holandsko. Od otevřené části Severního moře jej oddělují Fríské ostrovy. Na východ se táhne podél německých břehů až k Dánsku.
Jedná se o velmi mělkou oblast, kde se odliv projevuje odhalením rozlehlých ploch písečného dna. To dalo vzniknout unikátnímu ekosystému, díky němuž bylo Waddenzee v roce 2009 zapsáno na seznam přírodního dědictví UNESCO. Hojný výskyt různých druhů měkkýšů, korýšů a červa pískovníka rybářského dává dostatek potravy rybám, vodnímu ptactvu (na ostrůvku De Griend se nachází největší kolonie terejů v Západní Evropě), ale i velkým savcům, jako jsou tuleni a někteří kytovci, především kulohlavci.

 

 

Foto Vít Klouček

Foto Vít Klouček

Dryfall u břehu ostrova Vlieland
Lodě s plochým dnem, které Holanďané po staletí vyvíjeli pro plavbu po kanálech, se báječně hodí i pro tuto oblast. Zajímavý zážitek může být dryfall, manévr řízeného nasednutí na mořské dno, který tradičním holandským plachetnicím umožňuje právě jejich bezkýlová konstrukce. Poté co s odlivem mořská voda ustoupí, posádka „uvízlé“ lodi se může projít suchou nohou po mořském dně. Dryfall je možné provést v blízkosti tulení kolonie, jejíž pozorování je krásný přírodovědný zážitek, nebo blízko některého z Fríských ostrovů, v ideálním případě naproti hospodě. Je však důležité vrátit se na loď včas, dokud se odliv nevystřídá s přílivem.

 

Lodě, jejich lidé, země a její vody

Foto Vít Klouček

Foto Vít Klouček

Dobrý vítr rozhýbe tjalk i na sedm uzlů
Pevné pouto Frísů, Holanďanů a Nizozemců s vodou je nezpochybnitelné. Během dvou tisíciletí si ji dokázali doslova ochočit. Z bažinatých a záplavových oblastí dokázali pomocí stavby hrází a později také větrných mlýnů získat úrodnou zemědělskou půdu a vodu spoutali do kanálů. Nikdy to nešlo hladce a voda se neustále vzpouzela. Dodnes mohou bouře přicházející z Atlantiku způsobit tragické ztráty. Poslední velká povodeň se odehrála relativně nedávno. V noci z 31. ledna na 1. února 1953 si v provincii Zeeland na jihu Nizozemska vzedmutá voda vzala životy více než 1 800 lidí a dalších 70 000 připravila o domov. Poté však šikovnost, technické schopnosti a nezdolná houževnatost Nizozemců zvítězila a oblast Zeelandu byla opatřena systémem hrází, který dokáže zadržet i takhle silné rozmary počasí.
Na Koosovi je vidět, že se s kormidlem v ruce narodil. Je mu jen 26 let, ale jeho pevné vedení lodi prozrazuje, že přesně ví, jak se šestadvacetimetrový tjalk zachová v každé následující chvilce: teď, když je odliv a my plujeme po proudu, nebo za dvě vteřiny, kdy do hlavní plachty udeří náraz větru a pokusí se naši loď s plochým dnem, jako by to byla vana, hodit bokem na hráz vyznačující začátek plavební dráhy z Harlingenu na ostrovy Terschelling a Vlieland. Přesně ví, jak hluboko má v každé situaci být spuštěn boční kýl. To poznám, když na mě křikne, abych jej povytáhl asi pět vteřin předtím, než uslyším, jak ploutev drhne o mělké dno.
Není se čemu divit. Tak jako u nás umí většina dětí od malička jezdit na kole a lyžovat, v Nizozemsku umí děti jezdit na kole a kormidlovat. Celá země je dokonale protkaná rameny řek, jezery a uměle vytvořenými kanály, které byly po staletí hlavními dopravními cestami. Do každé vesnice vede alespoň malý kanál pro čluny či pramice. Každé městečko, i ve vnitrozemí, má obvykle svůj přístav, alespoň pro malé lodě.
Foto Vít Klouček

Foto Vít Klouček

Na palubě Spes Mea: majitel lodi Klaas Bosch a Jirka Brožek ze Sailing Clubu, největší znalec a propagátor holandských plachetnic s plochým dnem v Česku.
Kromě tjalků vyvinuli Holanďané nespočet dalších lodí s plochým dnem, pro každý účel, pro každou oblast a v každé loděnici aplikovali svou zručnost a nadání, aby zavedené druhy lodí neustále vylepšovali. Na fríských kanálech, na IJsselmeer či na Waddenzee se tak setkáte třeba se Skutsje, tvarem podobnými tjalku. Bývají však kratší, obvykle mezi 12 až 20 metry. Dalším menším druhem lodi je Lemsteraak, s délkou mezi 9 až 18 metry a výrazně užšími leeboardy. Delší než tjalk je mezi holandskými plachetnicemi s plochým dnem klipper. Má špičatou příď, neboť byl vyvinut pro častější použití na moři než ve vnitrozemských vodách. Jeho záď vespod ustupuje směrem dopředu, nemá tudíž výrazné kormidlo zavěšené po celé výšce zádě jako tjalk, nýbrž, jako u kýlových lodí je upevněno pod zádí. Klippery mohou dosahovat délky až 35 metrů a obvykle bývají osazeny dvěma stěžni.
Samotných tjalků je nespočet druhů. Tjalky pro použití ve vnitřních vodách nemusí mít vysoké borty, neboť jim nehrozí velké vlny. Naproti tomu zeetjalky, ty námořní, mají zvýšenou příď a masivnější konstrukci trupu. Mezi tjalky bývají těmi nejdelšími. Námořní tjalk se také nazývá Groninger Tjalk, podle provincie, kde se vyráběl.
Spes Mea je groningenský zeetjalk. Dnes patří Klaasi Boschovi, který pracuje jako kapitán na trajektu a zároveň je známý harlingenský bluesman. Loď koupil v roce 1998. Ač by Klaas nejraději trávil svůj čas za kormidlem své sto let staré „naděje“, musí také pracovat. Proto si na charterové plavby najímá kapitána Koose a kapitánova pomocníka, kterému říkají „mate“. Na naší plavbě byl matem Rens, mladý kluk z Groningenu. Právě dostudoval mezinárodní komunikaci a předtím, než se vrhne na trh práce, sežene si dobře placený džob a založí rodinu, rozhodl se ještě chvíli se bavit dřinou na palubě staré plachetnice. Rens měl na starosti naučit nás, jak zacházet s lany, plachtami a leeboardy, asistovat při přistávacích manévrech a starat se o vyvázání či odvázaní lodi, natažení a stažení kabelu na elektřinu, ale také předávat nám neustále svou veselou a bezstarostnou náladu. Byl to vysoký chlapík zavalitější postavy s neoholenou kulatou tváří a na hlavě mu neustále seděla námořnická hučka. Když naše česká posádka ze Sailing Clubu večer seděla v podpalubí, hráli jsme na kytary a zpívali, přišel Rens a vesele zvolal: „Hey, sing something in English, so that I can sing too!“ Sedl si s námi, dal si rum a večer se protáhl do rána.
Sepětí Holanďanů s vodou může člověk tušit z mapy, z vyprávění nebo z knížek. Já však, abych jej pochopil, potřeboval jsem tjalk se slovem naděje v názvu. Ukázal mi přílivové moře tak bohaté na vodní život, ostrovy porostlé rakytníkem, brusinkami a houbami, kolonie terejů a tuleňů na písečných lavicích, desítky kilometrů dlouhé hráze chránící přístavní městečka na březích bývalého moře, dnes sladkovodního jezera, a především lidi, kteří jsou pro svou tisíciletou zkušenost s vodou jedineční.

Vytisknout
2047

Theme picker

Na horu