Lodě jsou vášeň

 

Včera ráno jsem procházel na Dugom otoku kolem vrat loděnice. Svého času stavěla mnohem větší lodě. Včera byla otevřenými vraty vidět malá rybářská loďka určená na opravu. Nikde nikdo. Otevřená vrata, na jednom křídle visací zámek s klíčem se zelenou cedulkou. Uprostřed loďka určená k oživení, sušící se prkna pod střechou, obrazy lodí, které v minulosti opustily vrata loděnice, dřevěné modely na polici, cirkulárka z litiny z doby maršála Tita, kterou na ostrov musela vézt silná nákladní loď. Všude pořádek, zametená podlaha, uložený vercajk.

Foukala bóra, bylo chladno, v noci teplota padala v mrazivém větru k nule. Před loděnicí zimničně kvetla neduživá hrušeň, na dvorku vedle dílny se rýsovaly tvary další připravované lodě.

Stavbu takové dřevěné lodě neuspěcháte. Chce to čas. Za jeden život jich má tvůrce na svém kontě nižší desítky. Zná každou osobně, zajímá se o jejich osud. Jsou to jeho lodě. Proto ty obrazy, trochu naivní, samozřejmě, na stěně dílny. Některé se povedly více, jiné méně. Plány jsou často jen v hlavě tvůrce. Dělal to tak jeho otec, děd, možná praděd.

Dříve na ostrovech uměl postavit loď každý (nadsázka), dnes se toto řemeslo rychle vytrácí. Mnohé dovednosti související se stavbou lodí již byly zapomenuty, jiné míří do zapomnění dnes, zítra, možná příští týden. Umírají staří stavitelé lodí a s nimi zaniká i toto řemeslo. Mizí ti, pro které loď byla vášeň, jejich stavba náplní života. Mizí dovednosti předávané z generace na generaci, vzácné jak gorily ve Rwandě, jak obrazy ze starých galerií.

Je to škoda, mizí s nimi i určitá kultura a vztah k moři. Dnes je nahrazují plastové škopky s invazní armádou, která každé léto dobývá území, které po staletí bylo jen jejich. Místo rybářů sušících sítě, se všude rozrůstají sádky, krmící ryby jako prasata ve vepříně.

Moře bylo díky plastu a GPS zpřístupněno davům suchozemců. S nimi ale mizí atmosféra, kvůli které jsme o něm v dětství snili.