Prší. Sedíte za kormidlem už dvě hodiny. Žádné bimini, žádný sprayhood. Začíná to být nepříjemný zážitek. Vítr navíc sílí a je třeba zarefovat. Jdete ke stěžni, stahujete plachtu a rup… Ne, není to plachta. V podpaží se roztrhly žluťáky. Zatím jen 20 cm... Možná se vám to dnes zdá nemožné, ale svého času to bylo běžné. Alespoň u žluťáků, které jsme používali. Protože na takově jsme měli. Zapomeňte nyní na chvíli na Musto, zapomeňte na Gill a další známé značky. Zapomeňte na Gore-Tex, na materiál, který dýchá, na vysoké límce, kalhoty do půli zad. Zapomeňte na utěsnitelné manžety v rukávech. Ne. Nic z toho jsme neměli. Jezdilo se v oblečení do deště jihoasijské produkce. Původně zřejmě do rýžových polí. Než jsme se v devadesátkách vydali na loď, zamířili jsme do pracovních oděvů. Plastové hadry do deště. Bunda a kalhoty na gumu. Prodavačka si vás přeměřila očima a přinesla velikost XXXL. Mám přes 180, ale na 3X jsem se necítil. Prodavačka...