Arktida, Norsko – země úžasné přírody, dobrých námořníků, rovných klidných lidí ochotných v nouzi pomáhat do roztrhání, ale také země, kde se dbá na dodržování pravidel psaných i nepsaných, kde se neodpouští vypočítavost, pro kterou vás okamžitě „zasklí“ a kde symbolem hrdosti je soběstačnost a nepotřeba hledat vytáčky a zkratky. Nechci ale popisovat norské reálie, o tom je napsáno dost jinde. Pro lodní obec bych rád krátce sdílel něco málo o tom, co potřebuje loď, aby umožňovala celoročně příjemnou a bezpečnou plavbu za polárním kruhem.
Když jsme před čtrnácti lety poprvé na devítimetrové motorové lodi přepluli Skagerak do Norska, v citelných vlnách, viditelnosti 200 m a vodorovném dešti, zdálo se nám, že tady končí svět a dál už není nic. A to jsme byli „jen“ na jihu Norska. V těch dnech mi telefonoval z Tromsø jeden Nor a říkal, že se nesetkáme, protože on teď ke mně na jih nejede. Mému mozku chvíli trvalo, než ten rozpor zpracoval, pocit konce...