Bylo to v roce 1995. Na lodi, ve které se člověk nepostavil a do které v náklonu teklo. Přistáli jsme divoce na Krétě v Chanii. Vše pro nás bylo nové. V té době pro nás bylo každé přistání dobrodružstvím. Nejen kvůli dvojici přívěsných motorů jejichž chuť ne/pracovat souvisela bůh ví s čím, možná s atmosférickým tlakem. Byli jsme lační po poznávání, každá plavba byla trochu objevitelská. Kvůli absenci navigačních přístrojů jsme moc nevěděli, kam plujeme a setkání s domorodými kmeny mělo leccos společného s objevováním nového světa. V Chanii byla v hloubi přístavu marína. To znamená za peníze. Vzhledem k tomu, že na plavbu jsem měl 100 marek a šišku lovečáku (ostatní na tom byli podobně, jen volba salámu jiná), marína nepřicházela v úvahu. Skončili jsme u nábřeží. Alespoň to bylo blíže do města. Trochu to tam vlnilo, venku dorážely na přístav vysoké vlny. V porovnání s nedostatkem financí to byl malý...