Když se nechce domů…
Listopad v Praze. Ranní mrazíky, mlha, nízká oblačnost, šedivé dny. A tma. Přílišná porce tmy pro život po padesátce. Nebo raději slunce od úsvitu do soumraku, teploty nad 20 a jachting bez konkrétních cílů?
Tři říjnové týdny v Chorvatsku skončily. Odjížděli jsme ze Zadaru. Za úsvitu v maríně do sprchy v kraťasech a tričku s krátkými rukávy. Na posedávání na rohu v bifé Delfin s cigárkem v koutku úst by to nebylo, cestou do sprchy je v letním oblečení stále příjemně.
Foto Lodní noviny
Časně líná hudba mořských varhan a ranní mlha na obzoru.
Na moři směrem k Sukošanu ležela před Gaženicí mlha. Byla jiná než pražská. Lehká, optimistická, zvuk sice tlumící, ale prosluněná. Ani stopa po středoevropském depresivním tónu. Trajekty kroužily mezi ostrovy a pevninou. Občas se ztratily v mléčném oparu. Mořské varhany se lehkým zvukem jen probouzely. Jedna plachetnice směrem na Sutomišćici hledala vítr. Na trhu u městských hradeb hory mandarinek, citrónů, paprik, sušených fíků transparentní lehkosti, těžkých černých podzimních hroznů, ryb nejrůznějších tvarů a velikostí, čerstvých hub, starých sýrů, sušeného pršutu. Začínal další den jadranského babího léta.
Vyrazili jsme autem po Jadranské magistrále. Ještě den u moře. Ostrovy a modrá hladina vlevo, šedivý horský masiv vpravo, slunce v zádech. Magistrála je jednou z nejhezčích silnic v Evropě. Alespoň myslím.
Pag učesaný bórou do plešata je začátek. Dnes je ale moře klidné. Vítr, který by strhával slané čepice z vln chybí. Každou chvíli objíždíme malou zátočinu s několika domky u moře. U břehu mělký tyrkys, dále hluboká modř. Je začátek listopadu a keře na horských úbočích už ztratily raně podzimní žluté a rudé listí. Jen neopadavá zeleň a vápencová šeď.
Magistrála je skoro prázdná. Pár domorodců. A hraví motorkáři užívající si více než stovku kilometrů zatáček nad mořem.
Následuje dvojice ostrovů se špatnou pověstí. Goli a Grgur. Vězení Jugoslávie, kde končil hlavně vnitřní nepřítel. Trojici doplňuje největrnější ostrov Chorvatska Prvić. Je vysoký, na jeho skalách stále hnízdí supi mrchožrouti.
Blížíme se k městu bóry Senji a pruh na moři ukazuje, že vítr se prodral k hladině i dnes. Místní sedí na zahrádkách kaváren. Jen na polovině zahrádek. Na těch, které jsou zrovna v přízni slunce. Vítr se náměstí vyhýbá, zatím mu chybí síla, aby pronikl do uliček starého města. Ale u majáku již zvedá čepice. A krade z rukou řidičů lístky vytahované z parkovacích automatů.
Pokračujeme do Bakaru. Rybárna na nábřeží je podnik ne větší než pingpongový stůl. Přesto obslouží na třicet hostů sedících před vchodem. Ceny mírné, jídlo jednoduché, domácí. Na chodníku čekají hosté na místo, které se teprve uvolní.
Po jídle už je jasné, že moře je pro letošek konec. Stoupáme k dálnici do hor. Ještě pár pohledů mezi kopci na slunečně stříbřitý Kvarner. Nad hlavami se však už sbíhají mraky. Stoupáme do výše horských středisek a slunce mizí. To už není lehký prosluněný kumulus, to je první náznak šedivé zimní deky centrální Evropy. Teplota padá na 10 a je to jen začátek jejího pádu, který potrvá měsíce.
Léto definitivně skončilo, jsme doma v zimní depresivní šedi.
Zdá se mi, že to nebude ten správný způsob strávení zimy.
1888