Jedno z nejmagičtějších míst u nás (vedle dálnice D1 a nádraží MHD na pražském Smíchově) je brněnské Hlavní nádraží. Pokud jste se tam někdy v posledních 30 letech ocitli, dáte mi za pravdu.
Na úvod bych chtěl uvést, že nemám nic proti Brnu, ani jeho obyvatelům. Netrpím předsudky a sám mám v tomto městě dlouhou řadu vynikajících přátel (nejméně dva).
Když jste v posledních třech dekádách vylezli na nádraží z vlaku, čekal vás zaplivaný tunel, výherní automaty a pochybné existence rozdělující si na schodech pilulky systémem jedna tobě, jedna mě. Dále občerstvení, ze kterého šel strach a reklamy na escort servis a parádní zábavu v bordelu (jen 200 m). Svět se sice na přelomu tisíciletí měnil, ale exotika brněnského nádraží zůstávala zachována.
Vypadalo to jako skanzen v Rožnově. Zakonzervované, beze změny.
Nic není věčné. To jsem zjistil, když včera vlak do Brna zastavil v místě nazvaném Brno, dolní nádraží. Brněnská nádražní retro...