Začátky byly dramatické…
Moje první plavba na plachetnici vedla z Turecka do Řecka. Byla polovina devadesátých let. A mělo to trochu kriminální podtext. Alespoň první část plavby, kterou bylo třeba uskutečnit pod rouškou tmy.
Někdy v polovině devadesátých let konce minulého tisíciletí jsem se rozhodl využít příležitosti a poprvé vyplout na plachetnici. Na jaře jsem viděl inzerát, který nabízel přeplavby z Turecka. Vytočil jsem telefonní číslo (tenkrát se ještě čísla vytáčela). Zvedl to nějaký Zindulka. Řekl mi, že přeplavba na podzim bude. A že se mnou počítá. Na otázky kdy, odkud, kolik a kam mi odpověděl, že mi dá včas vědět.
Měl jsem radost, že se se mnou počítá a chodil jsem dál do práce. Bylo třeba šetřit. Na plavbu, která mě čekala.
Skončilo jaro, červenec, srpen. V polovině září na mě zaútočila nejistota. Další cesta k vytáčecímu telefonu. Na druhém konci drátu Zindulka…
Ano, počítá se mnou. Jasně, dá mi vědět, až to bude aktuální. Ne, bližší informace nyní nemá. Vlastně ano, popluje se z Turecka!
Dneska by to možná přišlo někomu málo. Byl jsem ale mladý, nejistotu jsem chápal a devadesátá léta obecně moc jistoty nenabízela. Tak jsem chodil dál do práce a čekal.
Začátkem října v pátek, někdy kolem čtvrté odpolední se v baráku rozezvoní telefon. Volá prý nějaký Zindulka… Jdu k telefonu, už je to tady. Mohlo by to s tou přeplavbou vyjít…
Zindulka se ptá, jestli ještě zájem o přeplavbu platí.
Říkám, že ano.
A bylo by možné, že bys odletěl hned zítra? Zaplatíme ti letenku a cestu na místo.
Je to dost narychlo, říkám. Na jak dlouho?
Nevím, těžko říci, myslím tak na 3 týdny. Vyrazíte do Chorvatska, na to Zindulka.
To bude asi problém kvůli práci, odpovídám. A také nemám nic na cestu. Jídlo (100 marek bylo tenkrát hodně peněz) nemám, oblečení. Musel bych si vyměnit peníze…
To určitě není problém, ví Zindulka. V práci si to nějak dohodneš, oblečení nepotřebuješ, tam ještě bude teplo a jídlo na cestu? Určitě tam máte nějakou večerku, ne?
Vzal jsem si půl hodiny na rozmyšlenou. Musel jsem domluvit práci, zjistit, jak jsem na tom s penězi, zjistit… Ne to už asi bylo všechno.
Za půl hodiny jsem volal Zindulkovi, že mohu jet. Kdy se letí?
Zítra v šest ráno na letišti, letenku ti přivezu. V Istanbulu najdeš autobusové nádraží a bus do Küçükkuyu. Tam bude na tebe čekat Pavel Menšík. Říká se mu Myšák. S ním hned vyrazíte do Řecka.
Hned? Je to nutné? Že bych viděl alespoň kousek Turecka, ptám se.
Ne, to nepůjde. Vyplujete hned. Je to třeba. Víc mi Zindulka neřekl.
Druhý den na mě čeká na letišti Zindulka, dostávám letenku a nějaké drobné na autobus do Küçükkuyu. V Istanbulu hledám autobusové nádraží v horku tureckého babího léta. Našel jsem, jen je třeba přejít desetipruhou dálnici. Zdá se mi to neřešitelné. Pak se mezi migrující hejna automobilů vydá Atatürka pamatující občan s berlí. Chytím se ho a on mi hledá cestu mezi troubícími vozy.
Autobusové nádraží je plac s náhončími, kteří jsou schopni vám prodat cestu kamkoli. Vašemu přání navzdory.
Slibují přímou cestu do Küçükkuyu, i když je za předním sklem vozu cedule Ankara. Nakonec na jednu expresní linku do Küçükkuyu kývnu.
Kamil Koç. Expres to není. Přímá linka také ne. Přestup v Burse, kde mě šofér posadí do dalšího stroje, který končí v Balikesiru. Odtamtud už, konečně, jede mikrobus do Küçükkuyu. Vystupuji u přístavu a smrdím jak skleněná kuřárna na letišti. Tehdy se ještě v tureckých busech kouřilo…
V přístavu čekaly dvě české lodě. Giaur Swing, ve kterém se schovával před sluncem Myšák a Caranan Šárka s Tomášem Metelkou.
Poprvé jsem vstoupil na námořní plachetnici. Od malička sen. Devítimetrový Swing mi připadal jako vrchol luxusu. Pořádná jachta do tvrdých podmínek.
Byla to první plachetnice, na které jsem měl plout na moři. O jachtingu jsem nic nevěděl, nikdy jsem nedržel kormidlo v ruce. Měli jsme plout přes Egej do Lavrionu. Sami dva s Myšákem. Měl jsem mu být k ruce.
Start plavby naplánoval Myšák na čtvrtou ranní…
Proč tak brzy?
Myšák je sdílnější než Zindulka. Máme trochu potíže s policií. Chtějí lodě zabavit. Že prý jsme neměli na charter, co jsme zde provozovali celé léto, ta správná povolení. Proto to je trochu narychlo…
Vyplouvali jsme nad ránem, za tmy. Nejkratší cestou do řeckých vod a do Mitilini na Lesbosu.
To už by ale byl moc dlouhý příběh…
1048