Uzavřený kruh - staré ropné plošiny mají ukládat uhlík

Technologie zachytávání a ukládání oxidu uhličitého zvaná CCS je známa delší dobu. Realizace se dočkala jen v jednotlivých projektech, protože náklady jsou vysoké. Způsobem, jak je snížit, je využít stávající infrastrukturu. Vhodnou variantou se mohou jevit vyřazené těžební plošiny.

Zařízení na zachytávání u ukládání CO₂ fungují jako obrovské průmyslové vysavače. Odstraňují skleníkový plyn z ovzduší a ukládají jej na bezpečném místě. Počítá se s ním, že tam bude uhlík uložen stovky let.

Hlavní nevýhody jsou tři: velikost, hlučnost a nákladnost. Aby tato zařízení fungovala co nejefektivněji, měla by být poháněna obnovitelnou energií, nejlépe větrem. Na souši není na tyto hučící paneláky nikdo zvědav, takže pokud někam, patří spíš na moře. A náklady by bylo možné snížit tím, že se recykluje jiné zařízení, píše v článku na webu The Conversation Ben Kolosz, vědec, který se specializuje na obnovitelné zdroje. Pro využití ropných plošin a mořského dna podle něj mluví i to, že CO₂ může zaujmout místo právě v ložiscích po vytěžených nerostných surovinách.

Že jde skutečně o win-win strategii, Kolosz dokládá tím, že by to umožnilo vypořádat se s desítkami opuštěných ropných plošin, které představují zátěž pro životní prostředí i pro průmysl, protože jejich úplná demontáž je nákladná. Většina je pouze zaplombována. Jen ve Spojeném království má likvidace vrtných plošin v příští dekádě stát 20 miliard liber. Řeč je o tisících vrtů a stovkách plošin. V loňském roce se podíl nákladů na likvidaci vrtů a plošin v celkových výdajích těžebního průmyslu v Británii vyšplhal na 14 procent.

Kolosz též upozorňuje na nesoulad mezi tím, co hlásá mezinárodní úmluva Ospar, a politikou Spojeného království týkající se ochrany mořského života. Ospar nařizuje, že odstavené plošiny nemohou zůstat v moři a musí být odstraněny. Jenže jejich základy a pilíře mohou fungovat jako umělé útesy, které kolonizují mořské populace, jak upozorňuje britská vláda.

Vědec proto volá po dovybavení velkých plošin zařízením na zachytávání CO₂ ze vzduchu. Dalších zásadních investic víceméně není třeba, protože potrubí vedoucí do budoucího úložiště již existuje. Svým způsobem by se tak elegantně uzavřel kruh civilizační fosilní avantýry.

Množství uhlíku, které by jedna CCS plošina zachytila, by podle Kolosze dosahovalo přibližně 65 tisíc tun CO₂ ročně. To samozřejmě není v celosvětovém měřítku mnoho, za pokus to ale podle vědce stojí už proto, že se tato technologie bude v příštích letech zdokonalovat.

Má-li se udržet oteplování v kýžených mezích, musí se lidstvo podle Kolosze do roku 2050 vypořádat s 10 miliardami tun uhlíku z atmosféry. Na to samozřejmě žádný dílčí projekt stačit nebude. Existuje však varianta, která by byla mnohem efektivnější než výše naznačená metoda - totiž zachytávat CO₂ rovnou z mořské vody, která je největším absorbentem emisí CO₂ na planetě. Uhlík je v mořské vodě stokrát koncentrovanější než v atmosféře a tento přístup by mohl zvrátit okyselování oceánů. Schůdnost tohoto scénáře potvrdila i studie MIT.

Cesta je však velmi dlouhá, průmysl kolem CCS se teprve rodí. Trpí nedostatkem investic, což je však především symptom nedostatečné (politické) vůle. Jakmile by politici ukázali směr, peníze by přišly.