S Valmontem na vlnách Karibiku

Jak vypadá čtrnáctidenní plavba Karibikem na palubě jachty Valmont? Posádka Honzy Vohníka objevovala Nový svět skoro stejně dychtivě, jako první objevitelé půl tisíciletí před nimi. 

Sedím v malém člunu spolu s dalšími pěti pasažéry a s jistotou směrovaný slabý tah jeho motoru nás unáší po temné vodní hladině kamsi do neznáma. Míjíme nesčetné trupy na bójích odpočívajících větrem poháněných korábů i zbytky vysloužilých plavidel pomalu podléhající živlům v mangrovovém porostu. Když jsme tu před pár hodinami pluli poprvé, Slunce rychle padalo k obzoru, teď už je naprostá tma a plavba tak působí ve světle všedního suchozemského světa, ze kterého přicházím, až neskutečně! Před pár měsíci nepravděpodobná možnost se najednou stává realitou a my vstupujeme na palubu Valmonta, jachty, která se na dva týdny stane díky jejímu kapitánovi Honzovi Vohníkovi naším domovem a základnou!

Den první – úterý 19. 2. – Le Marin (Martinique)  – „Musíš důvěřovat lodi“ - „Z lodi se nepadá“ - O.P.!

Prakticky hned po nalodění kapitán připravuje welcome drink po kterém následuje základní školení bezpečnosti („Muž přes palubu je mrtvý muž“) a používání vody a toalety: „S hygienou tady není problém“ J Je tu cosi jako Schrodingerova toaleta – na palubě Valmonta je i není záchod (výsledek se ukáže až při experimentu). Zdá se, že tu má kapitán i pračku… je to dobře vybavená loď! Při diskuzi nad nákupem zásob a nadcházející cestou kapitán zjišťuje, že vlivem nové posádky dochází rum… bude to zdá se dobrá plavba Je třeba koupit dostatečné zásoby, i když rum je jedna z mála komodit, kterou je snadné doplňovat během cesty, a tak se naše úvahy soustředí spíše na odhad dostatečného množství piva a vína, ale i potravin v pevném skupenství.

Čeká nás dlouhý první den, a tak se po náročné cestě soukáme do svých kajut. I když jsem po dlouhé cestě z Evropy unavený, nějakou chvíli naslouchám zvukům, které vydává mírně se na vlnách a ve větru pohupující Valmont. Vibrace způsobené větrem a vlnami tvoří celou symfonii zvuků.

Den druhý – středa 20. 2. – Le Marin – Sainte Anne (Martinique) – „Takhle brzo jsem na pumpě ještě nebyl“

Ospalý budíček je asi kolem sedmé následován kapitánovou kávou a krátkou snídaní. Naše první cesta vede k pumpě, kde doplňujeme tekutiny pro loď i posádku. Pak se větší část posádky vydává s dingy na trestnou výpravu do supermarketu. Za chvíli nakládáme do Valmonta zásoby na 14 dní plavby včetně asi 150 piv Na palubě už je také martinický vyslanec, Monsieur Dizac, oblíbený mok kapitánův.

Po uspořádání podpalubí konečně vyplouváme z Le Marin do další martinické zátoky Sainte Anne. V zátoce možnost procházky po pevnině využívá pouze plavec Honza vybavený podle kapitánových instrukcí kartou a tričkem v igelitu, který se noří do vln, aby ochutnal Desperada v nedalekém baru, zatímco Zorba a Nikol nejspíš chytají bronz na přídi. Po pár hodinách konečně zachytím pohledem plavce, blížícího se svým pomalým vytrvalým tempem od katamaránu před námi kolem trupu k zádi. „Ty vole, já už myslel, že loď nenajdu!“

Po večeři, kdy si Nikol jako First Mate získává sympatie posádky rizotem s krevetami, které oceňuje i gurmán a specialista na mořské plody Zorba, sledujeme se sklenkou v ruce, jak rychle mizí velký kotouč naší Denní hvězdy za nedalekým zvlněným obzorem Vzhledem k tomu, jak strmě padá k západu, je brzo tma, to nám však nebrání, abychom vesele popíjeli v kokpitu ještě pár hodin (Dizac s třtinovým sirupem je taky moc dobrej… ). ‚Jen počkejte, zejtra budou poryvy a vlny; až se pozvracíte, tak vás smích přejde’ povzbuzuje nás kapitán

Den třetí – čtvrtek 21. 2. – Sainte Anne – Anse Cochon (Santa Lucia) – „Povol, povol!!!“ – Vzhůru dolů do „zátoky sviní“ „Kapitáne, kde je ten Karibik? Tohle je jen lepší Řecko“

Ráno je zas budíček relativně brzo a po snídani konečně vyplouváme pod plachtami na přeplavbu k ostrovu Santa Lucia. Naše plavba po jižních Návětrných ostrovech začíná! Kurz 210° budeme na kompasu hlídat dost dlouho. Kapitán a předpověď měli pravdu a po vyplutí ze závětří pevniny hned pociťujeme pověstný vítr vytrvale dující západním směrem od Atlantiku zpestřený dnes četnými poryvy a dvou až třímetrovými vlnami.

Vzhledem k tomu, že minulou plavbu kapitána opustil autopilot, bude tato plavba asi trochu fyzicky náročnější. Ovšem nikoli pro Zorbu: „Tady bude moje místo“, hlásí se Řek z Moravy o své místo u vinšny na pravoboku právě fixující napjatou otěž geny, která nás spolu s hlavní plachtou, u které drží hlídku Honza nebo Karel (když nesbírá míle u kormidla), žene vpřed rychlostí i 6 knotů. 

 Sedíme naproti sobě v kokpitu v pokud možno stabilizované poloze a já jen sleduji, jak se za zády Honzy a Nikol propadá hladina, když se blíží sedlo každé vlny… „Nikol, hlavně se teď neohlížej“. První den plavby se vůbec nenudíme. Nejlepší je podle slov kapitána vzdorovat mořské nemoci na vzduchu v kokpitu za kormidlem nebo při sledování okolí. Když to nejde, tak v kajutě v horizontální poloze. Této možnosti pak vybraní jedinci také na chvíli využívají. Mě zaujal recept právě vyzkoušený Kájou… Monsieur Dizac pomáhá.

Ve snaze vzdorovat zmatení vestibulárního systému pozorováním okolí jsme byli odměněni nejen pohledem na úchvatnou Sluncem ozářenou hladinu Karibiku dmoucí se v mohutných vlnách, z nichž některé občas zavítaly i k nám do kokpitu ve formě osvěžující sprchy, ale také pohledem na hejna létajících ryb točících často pár centimetrů nad hřbety vln ladné zatáčky… Za tuto podívanou jsme však vděčili zápasu na život a na smrt zuřícímu pod hladinou, ze kterého právě rybí letci, na rozdíl od svých pronásledovatelů, pronikali do námi obývaného vzdušného oceánu. Nejen létající ryby, ale i savci, v podobě krásných delfínů skákajících několik chvil u přídě, pozdravili Valmonta vytrvale se probíjejícího na jih, zatímco kormidelníci se snažili využít kromě větru i vln.

Kapitán měl pravdu jen z části, smích nás přešel jen trochu a, pokud vím, nikdo ryby nekrmil.

Po několika hodinách skvělého prima yachtingu nás poněkud klidnější hladinou vítá „Zátoka sviní“ Anse-Cochon. Po zakotvení, při kterém do zátoky připlul také obrovský katamarán obsypaný turisty, jsem využil možnosti a vyrazil s Kájou vybaveným kamerou šnorchlovat k blízkým korálům. S téměř nulovými zkušenostmi s touto kratochvílí jsem jen zíral na neznámý barevný svět pod hladinou plný života všech forem a barev. Byl to jiný svět pozorovaný z uctivé vzdálenosti jednotlivci i malými skupinkami suchozemských savců vybavených ploutvemi vznášejících se u větrem čeřené hranice Poseidonovi říše. Skoro jako Up-side-down.

Mořský panny jsme bohužel s Karlem pod hladinou nezahlédli L Zato se najednou v zorném poli objevila česká vydra, bez ploutví a šnorchlu, jen s plaveckýma brejlema (ale jistě by to zvládl i ve slunečních ;) – byl to plavec Vydrýs.

Na hlavách nám další obří „kaťák“ s turisty nepřistál, a tak jsme asi po hodině (nejspíš když Kárlovi došel v kameře film) zamířili okusit jemný písek prasečí zátoky, pár komářích zásahů pár metrů na souši v porostu i schody, které ovšem, nevyhnutelně jako osud, zavedly většinu z nás úplně jinam, než na vyhlídku nad zátokou J

Po návratu na loď jsme si dali opět dobrou večeři z dílny naší First Mate a společně pak popíjeli ve společnosti nejen Dizakově. Kapitán, zvyklý na pravidelný režim a asi taky na autopilota, se sice držel statečně, ale zalomil to celkem brzo s hlavou opřenou o stůl v kokpitu a nejspíš v půlce věty. Není se čemu divit, den byl náročný. V kajutách je teplo, tak zkouším usnout na pohodlném teaku v kokpitu.