Překvapení pro Maďara

Mořské nástrahy někdy dokážou zaskočit i tak zkušeného borce, jako je Maďar, který je držitelem mnoha mezinárodních úspěchů. 

Rád bych se podělil o zkušenost z poslední přeplavby s jachtou Giulia z Crotone do Chioggie.

Podzimní počasí v loňském roce na Jadranu klidným převozům moc nepřálo. Metr vody na náměstí San Marco v Benátkách, pohled na Windy a zprávy v Lodních novinách dávaly jasný signál.  Trochu naděje na pár méně bouřlivých oken a bezpečný převoz přinesl až začátek prosince.

Už doma jsem si poctivě projížděl mapu, vypisoval použitelné mariny, kontroloval jejich hloubku a zapisoval kontakty i VHF kanály. Samozřejmě také počítal časy a vzdálenosti.  Štěstí přeje odvážným, ale zejména připraveným.

Jeli jsme ve dvou a zpočátku plavba probíhala klidně. V Brindisi jsem skočil na dvě hodiny pod loď – stála na jihu Itálie několik měsíců a očištění trupu nám přidalo minimálně uzel rychlosti.

Kousek od mariny Vieste se ale předpověď netrefila a když alarm nastavený na 25kn křičel prakticky nepřetržitě, raději jsem ho vypnul. Nárazy chodily ke třiceti uzlům. Využili jsme tedy blízkosti mariny, ve dvě v noci přistáli a uvítali příležitost rozmrznout a pár hodin se v klidu prospat. Chtěli dále dojet alespoň do Pescary, protože už bylo jasné, že nahlášená bora zamíchá kartami v náš neprospěch a do Chioggie se nám dojet nepodaří.

Již při ranním vyplutí ale bylo jasné, že ani Pescaru nestihneme. Vítr zesiloval a předpověď nevybízela k optimismu. V záloze na dojezd před definitivní změnou počasí byla Marina del Sole s deklarovanou hloubkou 2,5m. V sedm večer se vítr stočil přímo proti přídi a začal znovu sílit.

Kdo zná východní pobřeží Itálie, ví, že je mělké a otevřené. Během chvilky jsme byli mokří od hlavy až k patě a měli plné ruce práce s lodí. Signál byl špatný, a tak jsem jen krátce poprosil přítelkyni v Praze, ať do mariny zavolá, že dorazíme kolem desáté.  Za pár minut psala po messengeru zpět – un metro venti! l'accesso non è possibile, do mariny se vjet nedá, je tam jen metr dvacet hloubka. Anglicky tam sice neumějí, ale zpráva je jasná  - bouře zanesly vjezd pískem. Uf uf. Vítr sílil dál, vlny se zvětšovaly.  Docela mi zatrnulo při představě, jak v tomto počasí sednu ve vjezdu na dno.  

Přítelkyně na telefonu mezitím vykomunikovala 10nm vzdálenou marinu Sveva. Vjížděli jsme do ní potmě, pod plynem na plnou rychlost, vlny kontra hloubkoměr stále pod kontrolou. Ale Sveva je dobře chráněná, takže se to v tu chvíli zdál být ráj. O poslední zpestření se postaral už jen místní zřízenec, když zvedl mooringové lano přímo do šroubu. Voda v moři teplá nebyla. Ve sprchách to bylo lepší. 

A mimochodem – někdy se vám to může hodit – z téhle docela nové mariny Sveva jel brzy ráno přímý autobus na letiště do Říma, kde bez čekání navazoval spoj do Prahy.

Ponaučení z tohoto příběhu je jasné – volejte si do marin pro jistotu předem a včas, ať nejste nemile překvapení.

Za překlad z jazyka hunských barbarů děkujeme panu/paní Széchenyi Gyöngyvér (Köszönöm az együttműködést).

Maďar = Tomáš Zima