Komu patří vrak a kdo za něj odpovídá?

Jak je to s vraky, které plují po mořích, či odpočívají na mořském dně? Jak je to s odpovědností, pokud se s takovým vrakem srazíte? To jsou otázky, na které jen málokdo zná odpověď.

Podle statistik je jednou ze tří nejčastějších příčin ztráty jachty na širém moři srážka s poloponořeným kontejnerem nebo vrakem. Stávalo se to i v době starých dřevěných plachetnic. Klasicky to bývaly vraky lodí převážející dřevo, které se pohybovaly oceány téměř zcela ponořené, takže bylo nemožné, zvláště za noci, je spatřit dříve, nežli došlo ke kolizi. To je tedy jedna kategorie vraků a to jsou vraky plovoucí. Jinou otázkou je existence vraků, které spočívají na dně moře.

Vrak bez majitele

Plovoucí vraky lodí, které byly svojí posádkou opuštěny před dávnou dobou, a jejich majitel nevykonává žádnu aktivitu k jejich znovuzískání, se většinou pohybují v kategorii "res nullium", to jest věci bez majitele. Je to totéž, jako když se ve vnitrozemském státě najde věc odložená, ke které se nikdo nehlásí. S jediným rozdílem, že dle našich zákonů je věc, která je bez majitele, majetkem státu a ten za ní odpovídá. Na volném moři, které nikomu nepatří nelze dohledat žádný právní předpis, který by vlastnictví a tím pádem také odpovědnost za opuštěnou věc upravoval. Proto také riziko vyplývající z kolize s takovým předmětem, ať už je to loď nebo ztracený kontejner, spočívá zcela na majiteli postižené jachty.

Příběh ze života

V roce 2010 se převrátil během přeplavby zpět do Evropy ze závodu Route du Rhum trimaran Region Aquitaine. Všichni členové posádky byli naštěstí po několika hodinách zachráněni projíždějící nákladní lodí. Vrak byl ponechán svému osudu. Pravděpodobně by nikoho nenapadlo, že tři a čtvrt roku po ztroskotání bude loď ještě bloudit světovými oceány. A přece letos jedna z našich posádek (kapitán Miloš "Kamzík" Navrátil, 1. důstojník David Vostárek) byla na severním Atlantiku, naštěstí ve dne, přibližně 220 Nm východně od Bermud upoutána bílou skvrnou na obzoru přímo na kurzu. Když přijeli blíže, ukázalo se, že se jedná právě o vrak tohoto trimaranu. Převrácený, bez jednoho postranního plováku. Zblízka bylo vidět, že pod vodou je zachována celá takeláž s vlajícími cáry plachet. Nikdo si neumí představit, co by se stalo, kdyby náš katamaran FP 48 Salina v plné jízdě do vraku narazil.

Z právního hlediska z takové situace vyplývá, že ten, kdo do vraku narazí a utrpí škodu, nemá na koho by se obrátil s nárokem na náhradu škody. Opačná situace nastává, pokud majitel ztratil nad lodí kontrolu pouze dočasně a vykonává záchranné práce.

Zde je nutné upozornit na právně zvláště nebezpečnou situaci a tou je vlečení lodi. Vlečná sestava se bere z hlediska tradičního práva jako jediné plavidlo, za které odpovídá posádka a majitel plavidla vlečeného (!). Vezmete-li tedy někoho do vleku, necháte vlečenou loď obsazenou posádkou a tam někdo jakýmkoli nevhodným způsobem způsobí kolizi a škodu na jiném plavidle nebo přístavním zařízení, odpovídá za to on. (mimochodem zcela opačná situace nastává v případě vlečení jiného auta u nás na silnici).

Vrak na mořském dně

Jiná situace nastává v případě vraku ležícího na dně moře, respektive jeho cenného obsahu. Tyto vraky mají velmi odlišný právní status a ve většině případů se nejedná o věci opuštěné. Jednak řada vraků válečných byla prohlášena za válečný hřbitov, který je chráněn pietou, obecně a příslušnými zákony a mezinárodní úmluvou zvláště.

Pokud se jedná o vraky tzv. vládních lodí, většinou se státy nikdy nevzdaly jejich vlastnictví, i když o jejich poloze po celá staletí nebylo nic známo. Zde je třeba si uvědomit, že naprostá většina potopených pohádkových galeon naplněných poklady má stále svého majitele, a to je nejčastěji španělský nebo portugalský stát, které neztratily právní kontinuitu a proto jim obsah těchto lodí stále patří.

Lovci pokladů

Obdobný případ se odehrál poměrně nedávno, kdy profesionální společnost lovců pokladů lokalizovala vrak španělské galeony. Vyzdvihla z něho značné částky ve zlatě, ale okamžitě byla přinucena vyplatit Španělsku značný podíl. V obdobném právním postavení se například nachází známý vrak křižníku HMS Edinburgh, který byl potopen v Severním ledovém oceánu, když vezl zlaté pruty, kterými platily Rusové za II. světové války za dodávky válečného materiálu. Také na dně Korejského průlivu leží vraky ruských lodí potopených v bitvě u Cušimi v roce 1905. Tehdy bylo zvykem vyplácet posádce pravidelně žold, většinou ve zlatých rublech, lodě také sebou vezly značnou hotovost k nákupům v zahraničí. Pokud bychom tedy současnou ruskou vládu po desetiletích bolševizmu mohli považovat také za právní nástupce bývalé carské vlády, tak i toto zlato, pokud by bylo vyzdviženo, by stále patřilo Rusku.

Pokud se týče pokladů jako takových, naše právní úprava pocházející z komunistického občanského zákoníku z roku 1960 stanoví, že všechny poklady nalezené na území ČR patří státu. Nálezci patří nálezné pouze ve výši 10 %. Starý rakousko-uherský civilní zákoník, který převzala i ČSR a platil až do roku 1960, byl podstatně spravedlivější a méně motivoval nálezce, aby poklady zatajovali. Tehdy platilo, že z nalezeného pokladu patří nálezci celá třetina, druhá třetina patří majiteli pozemku a zbývající třetina císaři, popřípadě státu.

Majetek pojišťovny

Vraťme se ale opět na moře. Vraky, popřípadě odcizené lodě, za které byla vyplacena pojistka, a které jsou opět nalezeny, patří pojišťovně. Loď, která byla opuštěna posádkou a je na širém moři nalezena, patří nadále svému majiteli. Nálezce, pokud loď zachrání, to znamená odvleče do bezpečného přístavu, má nárok na odměnu, která může být v případě úplného opuštění lodi až ve výši 50 % ceny a v případě nákladu 50 % jeho ceny.

Právní postavení vraků se po staletí vyvíjelo a je posuzováno odlišně různými právními systémy. Důležité je, kde se vrak nachází. Pokud se nachází v teritoriálním moři, vztahují se na něj zákony pobřežního státu, pokud na volném moři, pak zákony státu vlajky. Některé potopené válečné lodi mohou být také nárokovány jako válečná kořist, jiné jsou naopak stále majetkem právních nástupců původních států, v případě německých ponorek z obou světových válek je to stále současné Německo.

Proto si nikdo nemůže myslet, že může volně plenit zdánlivě opuštěný vrak ani na hladině ani na dně moře.

Igor Piňos, Vltava Yacht