Když se ještě čekalo na vítr

Nefouká. Stojíte 24 hodin na dohled od přístavu. Zažili jste to někdy? Dnes, když vypnou vítr, nastartujete motor a pokračujete v plavbě.

Bylo to tenkrát… Snad o třetinu století zpět. Někdy na konci druhého tisíciletí po Kristu.

Pluli jsme z Lavrionu přes Krétu do Chorvatska. Na jachtě nesoucí jméno Šárka. Překližková šarpie vyrobená v letech fantastických pětiletek, kdy stavba kravína spolkla trojnásobek materiálu a celá vesnice vyrostla o štok. Také materiál na stavbu jachet z určité části sponzoroval lidový stát.

Šárka nebyla žádný závoďák. Sto mil za den byl výsledek na úrovni osobního rekordu. To muselo foukat. Ve slabém větru bylo úspěchem, když se příď držela v kurzu.

Jachta byla vybavena dvojicí motorů přívěsného typu. Ten jeden byl nespolehlivý. Zatímco druhý nebyl spolehlivý. V případě nutnosti použití jedné z pohonných jednotek bylo nejlepší si hodit mincí. Stejně se občas stalo, že náladu neměl ani jeden.

Mířili jsme zrovna z Methoni na sever. Na Kefalonii, na Lefkadu, kdyby byl dobrý vítr, tak až na Korfu.

Předpověď jsme v té době neměli žádnou. Internet bylo neznáme slovo, vysílačka na lodi nebyla a telefony byly jen v budkách na nábřeží. Absenci předpovědi jsme řešili tak, že jsme vypluli a čekali, co přijde. Náš život byl v té době plný překvapení. Dobrých i špatných.

Z Methoni k Zakynthosu je to nějakých 70 mil. Dnes půl dne plavby. My jsme to jeli den a půl. V průlivu mezi Zakynthosem a Peloponésem jsme se ocitli po nějakých šestatřiceti hodinách plavby. Kousek od města. Měli jsme ho nadohled. Bylo odpoledne, říjen, svítilo sluníčko a vítr už zase lehnul.

Koukali jsme na přístav. Auta jezdila po nábřeží, houfy mopedů, z přístavu vyjížděl trajekt do Patrasu. My jsme čekali, kdy se vrátí vítr a loupali jsme si zelené pomeranče, které jsme nakradli na Krétě. Už nás z nich pálila huba. Byly ale čerstvé a bylo to proti kurdějím. Tak jen ať pálí.

Docházela nám trpělivost. Plout 36 hodin 70 mil bylo i na Šárku pomalé. A město bylo na dohled.

Hučeli jsme do skippera Tomáše Metelky, který absenci větru přijímal se stoickým klidem. Zřejmě jsme byli otravnější než bezvětří, protože před západem slunce se rozhodl zkusit štěstí s motory.

Po několikahodinovém ležení najednou akce na palubě. Něco se dělo a v očích očekávání… Instalovat motor na zrcadlo, přidělat nádrž a nastartovat.

Pozor, opravuji. Pokusit se nastartovat.

Nešlo to. Motor značky nespolehlivý se rozhodl stávkovat.

Dobře, zpět s nespolehlivým a na zrcadlo jde druhý agregát nespolehlivý. Rozeznávali jsme je podle barvy. Napumpovat palivo, sytič, zaklepat na dřevo a start. Zběsilé škubání za šňůru, zkouška všech poloh dvou ovládacích prvků a se západem slunce kapitulace. Motor znovu na zadní koš, na lihovém vařiči uvařit hrachovku se suchary a znovu upadnout do letargie.

Dívali jsme se na přístav, jak navečer ožívá, jak se rozsvěcí nábřeží, jak vše žije, jak provoz utichá, jak zhasínají světla restaurací, jak město spí. Střídali jsme se na hlídce, sledovali běh života na břehu, žvýkali kyselé pomeranče, spali, koukali na hvězdy a čekali na vítr.

Když se druhý den zvedl, byly už ranní trajekty pryč. Přišel od západu, zvedl se nad ostrovem, přelétl nám nad hlavami a na hladině jsme ho zahlédli až východně od nás. Stále jsme čekali.

Až před polednem se dostal k nám. Už ale nebyl čas na návštěvu města. Vítr sílil a bylo třeba plout. Pokračovali jsme dál na sever. Museli jsme ho využít, když konečně přišel. Před námi byla ještě vzdálenost, která se v té době zdála být skoro plavbou kolem světa.

Na Zakynthos jsem se podíval až o nějakých 10 let později.