Antifouling jed, nebo spása? Část 6

V této části série se budeme věnovat spíše praktickým věcem a také se v ní objeví některé vlastní názory a úvahy, které by mohly být užitečné v otázkách spojených s antifoulingem.

Logicky nejspíše mnozí očekávají, že počáteční myšlenky stran antifoulingu povedou směrem k výběru jeho druhu a typu. Zde si dovolím navrhnout ještě jeden krok zpět k otázce: „Chci a potřebuji opravdový antifouling?“ Tato úvaha je zajisté pro většinu jachtařů nesmyslná, ale ne úplně pro všechny. Kupujete si nový cruiser/racer s úmyslem opravdu začít pořádně závodit. Zároveň plánujete zimovat zásadně na souši. A teď si představte krásný hladký trup vytažený z perfektně vyleštěné formy procházející přípravou na nátěr antifoulingem.

Pro neznalé to téměř vždy znamená zdrsnění podvodní části trupu smirkovým papírem číslo 80 – 100 pro zesílení mechanické vazby mezi povrchem a epoxidovým primerem. Když to jednou připustíte, není v podstatě cesty zpět.

Tedy přesněji řečeno je, ale tato je poměrně bolestivá. Z vlastní zkušenosti na osmimetrové lodi musím říci, že brousit postupně šesti hrubostmi papíru, opravovat a přebrušovat probroušená místa a následně leštit dvěma hrubostmi pasty není zábava úplně pro každého. Takže v této fázi je možná vhodné věnovat trochu času přemýšlení a případně počítání a zvážit alternativní cestu obrany třeba nátěrem vedoucím k superkluzkému povrchu, nebo pouze přelešťováním pastou obsahující pro vodní organismy odpuzující látky.

Výhodou takové varianty je možnost plynně přejít na klasický antifouling v budoucnosti, pokud se vám původní řešení přestane jevit jako vhodné. Jak jsem již uvedl, cesta tam je jednoduchá, cesta zpátky bolestná až nemožná. Jako příklad hydrofobního nátěru je možné uvést třeba Intersleek Pro od Interluxu, jako příklad lešticí pasty na citrusové bázi lze jmenovat Hullkote od McLube. Netvrdím, že uvedené výrobky jsou jediné, nejlepší, nejlevnější nebo cokoliv nej. Prostě je dávám jako příklad.

Tvrdý, nebo měkký?

Pokud se rozhodneme pro skutečný antifouling budeme vybírat ze dvou skupin. Buď tvrdý nebo měkký. Pokud se stále držíme hypotetického nového cruiser/raceru s pevným úmyslem závodit, poohlédneme se nejdříve po nějakém výrobku ze skupiny tvrdých nátěrů.

Tvrdý antifouling

Zde je ale třeba vzít v úvahu některá jejich negativa. Hlavním je samozřejmě fakt, že pro udržení svých vlastností potřebují občas obrousit a vyleštit. Na rozdíl od měkkých nátěrů degradují během období stání na souši. Při jejich výběru je tedy vhodné zjistit, jak dlouhou dobu mohou být venku bez potřeby nějakých dalších zásahů (bývá to většinou pouze v rozsahu jednotlivých dní), s potřebou třeba jenom ostříkání tlakovou vodou (týdny až jeden měsíc) a kdy je už potřeba je obrousit (déle než měsíc).

Pokud tedy zvolíme tuto cestu, aplikaci nátěru je potřeba plánovat co nejpozději, nejlépe těsně před spuštěním na vodu. Nějaký tvrdý antifouling nabízejí snad všichni výrobci, takže jmenujme třeba řadu Trinidad od Pettitu, VC Offshore od interluxu, řadu TecTel Hempelu a mnoho dalších.

Měkký antifouling

Měkkých antifoulingů je opravdu spousta, takže nemá cenu ani uvádět příklady. Trochu specifickou skupinou jsou ještě takzvané „slow polish“ nátěry. Ty uvolňují biocidy i bez pohybu vodou a jsou tedy vhodné pro cruising u kterého se dají očekávat dlouhá stání na jednom místě a zároveň poměrně nízké rychlosti při plavbě.

Pokud jsme se už rozhodli pro základní druh nátěru, je třeba přistoupit k výběru typu. Obecně se, k údivu mnohých, nerozlišují systémy pro sladkou, mořskou a brakickou vodu. Spíše je výběr třeba podřídit aktivitě mořského života v předpokládané lokalitě použití lodě.

Nic nám samozřejmě nebrání používat silně aktivní nátěr i tam, kde je život poměrně slabý, ale budeme tak zbytečně zatěžovat již tak těžce zkoušené životní prostředí. Také můžeme volit mezi aktivními látkami, které jsou použity. Velmi často se jedná o jejich kombinaci. Je to dáno tím, že zinek má mnohem lepší biociní účinky na měkké obrosty než všechny ostatní používané látky, a nachází se tedy v nějakém množství ve většině nátěrů. Netvrdím ale, že úplně ve všech.

Jak již víme, na výběr se nabízí zaprvé měď. Jako oxid, thiokyanát, v organosírové sloučenině nebo ve formě nanočástic ( uvádím sestupně dle míry zátěže pro životní prostředí). Anebo kombinace měď/zinek. Další, méně agresivní možností jsou nátěry pouze se zinkem. Jsou vhodné pokud předpokládáme že díky kratší délce pobytu ve vodě, slabé aktivitě života v regionu používání lodě nebo jakéhokoliv jiného faktoru nedojde k přechodu od měkkých obrostů k tvrdým. A ještě ohleduplnější a vhodná pro všechny podmínky je kombinace zinek/tralopyril (Econea).