Chyba v lodní kuchyni

Pluli jsme přes Atlantik. Měli jsme za sebou Azory a už tři dny jsme stoupali z Azor k Gibu ve větru nad 35 uzly. Bylo to únavné a Petr se rozhodl, že trochu oživí mírně monotónní jídelní lístek.

Bylo to někdy ve druhé polovině devadesátých let. Ještě doba, kdy jakýkoli obchod západně od našich hranic byl nad naše finanční možnosti. Při odletu na Svatý Martin, jsem vezl kromě oblečení také jídlo na celou plavbu. Aerolinky tenkrát nebyly moc přísné. Jiná doba, dokonce se na palubě ještě trochu kouřilo…

Moje odbavené zavazadlo mělo něco přes 30 kg. Na rameni jsem si lehce pohazoval s taškou příruční. Měla jen 25 kg. Byl jsem ale připravený si hodit na sebe žluťáky a půl tašky nacpat do kapes. Říkal jsem si, že když to bude nutné, na 10 kg se s taškou dostanu.

Takto vybavená přilétla na St. Martin celá posádka.

Důležitou součástí naší atlantické diety byla brkaše s párkem (bramborová kaše z pytlíku a párek z konzervy). Měli jsem zásoby.

Plavba z Azor do Gibu neprobíhala podle plánu. Bezvětří mezi ostrovy a pak se rozfoukal severovýchod. Až k Portugalsku vždy přes 30, většinou i přes 35 uzlů. Pamatuji se, že když vítr slábl na 32 uzlů, říkali jsme si, že přestává foukat. Na lodi se dvěma refy na hlavní a rolovací genou žádná zábava. Na palubě vždy ve žluťácích a holinách, celá loď na boku. Všichni vytřesení, pomlácení, unavení…

Protože nás jelo pět, každý den jsme se čtyři střídali za kormidlem a jeden měl na starosti kuchyni.  Pořadí se točilo. Jídelní lístek byl již v této části plavby mírně stereotypní. I když brkaše s párkem dokázala potěšit.

Ten den měl službu v kuchyni Petr. Nebyl to kuchyňský typ. Spíše na navigaci. Byl z matfyzu.

Standardní příprava párku mu už přišla fádní. Chtěl změnit repertoár. Místo vaření párku v horké vodě se rozhodl pro smažení.

Rozehřál olej na pánvi, otevřel konzervu s párky, slil vodu a vysypal je na pánev. Hned. MOKRÉ!!! Zuřivé prskání z kuchyně vzbudilo všechny dřímající v kajutách. Olej z pánve vyšuměl po celé lodi. Mokrý párek na rozpálené pánvi… Petr doma nevařil často.

Situace na pánvi se uklidnila. Petrova žena Pavla, které byla při extempore s olejem za kormidlem, sestoupila v mokrých holinkách do podpalubí. Poslední schod, podlaha v salonu, olej na podlaze, voda na botách. Ustřelily jí nohy jak na ledě a zády se křísla o navigační stolek. Bylo jasné, že je zle. Podlaha v salonu neschůdná. Po Pavle už jsme všichni věděli, že pohyb v podpalubí je v tuto chvíli nebezpečnější než dobíhání tramvaje 12 při náledí.

Situace se pak normalizovala postupně. Pavla poslala Petra za kormidlo, zapříčila se v kuchyni, naservírovala brkaši s nevšedním párkem s bravurou krasobruslaře na tupých bruslích, vzala si kýbl s jarem a dvakrát vytřela celé podpalubí, aby se tam dalo zase hýbat.

My ostatní jsme po obědě zalezli zpět do kajut, pokračovali v četbě zapomenutých článků ve stokrát přečtených časopisech, čekali na svou službu a doufali ve změnu počasí.