Včera jsem dostal zprávu od našeho čtenáře, který měl za sebou náročný větrný týden v Řecku v Jónském moři. Každé zajíždění do přístavu probíhalo ve větru 20kn+ a na vše byl na palubě sám, jen se synem...

Na jaře jste absolvovali kapitánský kurz a chystáte se na svou první samostatnou plavbu. Na palubě rodina, přátelé, děti… Stejné jako mít za sebou autoškolu, dát si 4 měsíce pauzu, naložit auto a vyrazit s třesoucíma se rukama do Chorvatska. Chce to odvahu!

Couváte k molu mezi lodě, zatáčíte a vypadá to, že to nevyjde. Co s tím? Držet kormidlo do poslední chvíle a doufat v zázrak, nebo manévr opravit? Na zázraky nevěřím, proto jdu raději do opravy manévru.

Stoupačka není nejoblíbenější kurz. Často se mu vyhýbáme motorem, protože plout od čerta k ďáblu a přitom se neznatelně posouvat proti větru je únavné. Nemuselo by to být tak hrozné a stačilo by málo.

Připlouváte do přístavu na řeckém ostrově, který se zdá být skvěle krytý před převládajícím větrem. Čtyři metry hloubky, 20 nebo 25 metrů řetězu musí podle všech pouček stačit. Ostatní ale vyhazují kotvu daleko dále. Proč to dělají?

Odplouvání přes příďový spring, když vás vítr tlačí na molo, je bezpečné a mimořádně účinné. Na jachtě s jedním listem kormidla. Jak je to s loděmi s dvojicí kormidel?

Často dnes najdete zadní část kokpitu zastavěnou a ověšenou tak, že není snadné dostat vyvazovací lano na břeh, případně ještě zpět na vazák. Navíc se vám již jistě stalo, že jste měli na boku lodě na zadním koši upevněný přívěsný motor. To vše představuje riziko.

Znovu se podíváme na častou slabinu nejen českých a slovenských jachtařů. Jde o zajíždění do přístavů, které obvykle není problémů prosté. Někdy dochází ke škodám, jindy k pobavení v kavárnách sedících lelkovačů, či již dříve zakotvených.