Daniel Vodička / sobota 13. ledna 2018

Na Pogu 12.50 přes Atlantik (2. díl)

Plavba Štěpána Tomana přes Atlantik na Pogu 12.50 byla dlouhá a trochu jiná, než předpokládal. přinášíme vám její dokončení.

Zpět k událostem.

Po několika nezbytných večírcích posádek, kde všichni mluvili francouzsky, a kompletaci posádky, se většina z nás odebrala na nákup. Byly toho čtyři plné vozíky a k mému údivu jsme to někam do lodi poskládali. Součástí vybavení byly taky tři krabice léků a k nim seznam a taky relativně rozsáhlé desky „Co dělat když ... a kde to najdete''. Každý člen posádky měl pak svojí kšírovestu, z čehož dvě, používané na noční hlídky, s lokalizací.
Satelitní telefon a EPIRB boje patří k základnímu vybavení. Loď měla odpovídač AIS a podle mého názoru by jej měly mít všechny lodě. Dává to mnohem delší čas na řešení situací. Hlavně v noci.

Instruktáž posádky proběhla večer před vyplutím. Obsahovala hlavně prohlídku lodě, instruktáž kde co je, i jak si skipper představuje fungování na lodi od vaření až po rozpis hlídek.
Noční hlídky byly stanoveny po dvou hodinách, od deseti večer do osmi ráno s tím, že se po každých čtyřech dnech hlídky pootočily a posunul se čas o hodinu. Při větru nad 25 uzlů měly být hlídky zdvojeny, nicméně od toho se později upustilo. Denní hlídky stanoveny nebyly.

Předpověď před startem nebyla ideální. Dvě tlakové níže na severu ovlivnily pasát tak, že de facto nefungoval. Všechny předběžné routingy ukazovaly nejrychlejší trasu směrem na sever, kde se mělo sklouznout po straně těch dvou tlakových níží. Bohužel by to znamenalo se dvakrát probíjet proti větru a vítr okolo čtyřiceti uzlů. To bylo počasí spíše pro Volvo a žádná z posádek tuhle variantu nezvolila.
Později se ukázalo, že toto rozhodnutí jako prozíravé. Zprávy o pomuchlaných lodích a zlomených stěžních od lodí ze severní cesty svědčily o trochu moc drsných podmínkách.

Na jihu byla situace naprosto odlišná. Pasát (jestli se ještě dalo mluvit o pasátu) se posouval stále více a více na jih. V místech kde normálně fouká, panovala rozsáhlá tišina.
Počáteční taktika počítala s vyplutím směrem na jih a ve chvíli, kdy začne znovu foukat z východu, zatočit na západ.

Start byl naplánován na 18.11. na 11 hodin. Tak se i stalo.

Ihned po startu byla vidět rozdílná strategie. Šlo hlavně o to odhadnout, kdy zase začne foukat klasický pasát a jak moc na jih se dát. Buď zůstat relativně na severu, jako to udělala Sunfast 38, nebo jet co nejvíc na jih, jako Jeanneau 57, která si to zamířila přímo na Kapverdy, kde si mohla dokonce dovolit zastávku na nutnou opravu a stále se držela na předních pozicích (tyto dvě lodě byly našimi největšími soupeřkami).

Nám se tahle počáteční fáze úplně nevyvedla. Snažili jsme se o zlatou střední cestu s využitím severovýchodního větru, který by nás protáhl tišinou bez většího zajíždění na jih. Bohužel předpověď se ne úplně povedla a po dvou dnech příjemného větru mezi 20 – 25 uzly jsme zůstali trčet dva dny skoro v bezvětří.

Někdy v této době odpadl náš největší soupeř K8. Starší závodní plachetnice, které přestala, pravděpodobně vlivem špatné připravenosti lodi, fungovat spousta věcí. Posádka se nepohodla s kapitánem a došlo ke vzpouře. Loď se vrátila na Lanzarote, posádka opravila nejnutnější, sehnala nového kapitána (starý ji opustil se dvěma členy posádky) a vydala se na novou plavbu se značnou ztrátou.

Nám se konečně rozfoukalo, bohužel ze špatného směru. Tak jsme před sebou měli skoro tři dny plavby ostře proti větru. Foukalo něco mezi 20 až 30 uzly.

Z patřičné vzdálenosti to musel být pěkný pohled. Loď v efektním náklonu probíjející se vlnami, občas zahalená sprškou vodní tříště...

Uvnitř bylo dusno, velmi vlhko a normální houpání bylo doplněno o tak třicetistupňový náklon a nárazy do vln, které opravdu nedávali člověku možnost odpočinku. Venku buď pršelo, nebo se rozstřikovaly vlny.

Tahle fáze plavby byla pro mne asi nejnáročnější a druhý den bych dal koně a půlku království za rovnou plochu a hodinku klidu.

Začátkem třetího dne vítr zeslábl a začal se stáčet směrem na západ. Začalo velké sušení a naše loď vypadala jako osamělý vietnamský stánek.

Po nabitých zkušenostech jsme se rozhodli držet co nejjižněji, kde předpověď slibovala stálejší a silnější vítr.

Udělali jsme dobře. Sunfast, která celou první část závodu vedla, narazila na slabý vítr a výrazně ztratila. Jeanneau, která si to z Kapverd namířila přímo, potkal podobný osud.

Život na lodi zatím zapadl do rutinních kolejí.

Vše nové začalo být všední, ty lepší knihy přečtené a většina muziky několikrát přehrána.
Na druhou stranu se začaly množit opravy. Slabý vítr a velké vlny v jednom z předešlých dní nám zničili kladku otěže hlavní plachty, což byla asi největší závada do doby, než se v jednom z dalších dnů urval horní závěs spinakru. Bohužel spinakr spadl před příď a my jsme jej přejeli a roztrhli o vrtuli. Člověk si neuvědomí, jak je ta plachta veliká, dokud se jí nesnaží v podpalubí opravit.

Ani nemoci se nám nevyhnuly. Já si již vezl něco z Prahy a musel jsem zabrousit do krabice s antibiotiky. Jedno odpoledne se najednou Manu a Dominik zvedli a svorně začali krmit ryby. Zde se ukázala jako neocenitelná naše příručka „Co dělat když ... a kde to nejdete“, kde jsme se relativně jednoduše dozvěděli, co za lék by si měli vzít a kde ho najdeme.

V lodním deníku bylo červenou tužkou zaznamenáno a dvakrát podtrženo překročení poloviny trasy a přes den začalo být nepříjemně vedro. Hlavně mezi 11 hodinou dopoledne a 2 hodinou odpoledne to bylo trochu peklo.
Drželi jsme se stále na jihu. I když jsme se o pomyslné vedení dělili s dalšími dvěma loděmi, měli jsme výhodu v příslibu stabilnějšího a silnějšího větru a taky lepšího úhlu směrem k cíli. Měli jsme v PC i polární grafy Sunfastu a Jeanneau, a tak jsme většinou docela přesně dokázali předpovídat jejich trasu.

Poslední cca týden se okolo nás skoro neustále honily nějaké bouřky. Většinou se tak tři až čtyři mrcasily někde na obzoru. Musely být ustanoveny i denní hlídky a noční hlídky se naplnily přemítáním, jestli tahle bouřka jde na nás a má smysl jít dolů někoho vzbudit, aby vám pomohl zrefovat plachty.

Ke všemu se ve vodě začaly objevovat chaluhy, které se zachytávaly na kormidlech. Hlavně náš autopilot z toho nebyl nadšený, občas nevěděl, co si s tím počít a musel být na chvíli vypnut.

Dvacátý den v brzkých ranních hodinách se na obzoru objevila pevnina. Myslel jsem, že to bude emoční zážitek, ale ani moc nebyl. Cca okolo deváté jsme dorazili do cíle.

Organizátoři nám pogratulovali, řekli že je to hezké a jestli bychom nemohli přijet jako ještě jednou, protože místní TV a činitelé ještě nedorazili. No jo, Karibik.

Tak jsme zakotvili na bóji, počkali hodinu a příjezd se vší parádou zopakovali s kamerami, potřásáním rukou a projevy. Zase mě dostala moje neznalost francouzštiny. Tak většinou někde stojím, trochu se usmívám, ale zase ne až tak moc a občas pokývám hlavou.

Cesta nám trvala dvacet dní, ujeli jsme 3.508 námořních mil a dorazili s desetihodinovým náskokem na druhou loď. Což mimochodem znamená, že jsme byli jen o dvě procenta rychlejší.

No, co k tomu říct. Bylo to dobrý. Na konci trochu dlouhý, ale dobrý. Doufal jsem v dohnání nějakých restů z práce během cesty, což byla utopie. Francouzsky jsem se nenaučil, ale moje angličtina dostala francouzský akcent. Naučil jsem se halzovat spinakr vnitřkem a cestou nikdo na nikoho nekřičel.

Takže opravdu dobrý :-)

4255

Tagy: plavba Pogo Atlantik