Sólová plavba ve východním Středomoří

Strýček Google mi pomohl najít charterovku v jižním Turecku, kde půjčují i lodě dlouhé 27 stop, tedy správně veliké pro sólovou plavbu (alespoň v mém provedení).

Po emailové komunikaci upřesňující podmínky jsem do Turecka vyrážel s dobrým pocitem – všechny moje dotazy na vybavení zodpověděli výbornou angličtinou a zcela zasvěceně. Také možnost připlacení dodatečných dnů po návratu a složení zálohy pouze uvedením údajů o kartě a podepsáním převodu mi vyhovovala.

Jachta pro sólovou plavbu

Půjčil jsem si loď typu Aloa 27 od společnosti Budget Sailing (http://www.budgetsailing.de/). U lodi bych se zastavil:

Pronajímatel to na svých stránkách neuvádí, ale podle konstrukce odhaduji dobu její výroby na přelom sedmdesátých a osmdesátých let. Od té doby byla loď velice dobře udržovaná, jinak by nemohla vypadat tak slušně. Vnější nátěr sice vykazuje stopy působení povětrnostních vlivů a gumové olemování bortu je na přídi v místě, kudy procházejí vyvazovací lana uvolněné, ale stěžeň, veškerá takeláž i relingy jsou ve výborném stavu, zcela prosté rzi. Plachty vypadají jako téměř nepoužívané, otěže a výtahy jsou zcela v pořádku.

Na lodi je hlavní kotva (Danforth) s deseti metry řetězu a třiceti metry lana. Nevím, jak je těžká, ale měl jsem s ní a řetězem co dělat. (Což ovšem moc nedokazuje, neb sezením u počítače člověk moc nenatrénuje, že?) Dále je tu pak lehčí pomocná kotva, pro změnu zase Danforth. Ta už je bez řetězu.

Motor Yanmar (myslím, že 16 koní) vypadal jako nový a celou dobu předl jako spokojené kotě (= při dvou tisících otáček umožňoval plout podle směru větru a vln cca 4,5 kn; stupnice byla do 4 tisíc otáček, majitel doporučil nejít přes tři tisíce). Vysílačka, ruční nemapové GPS, sonar, záchranné vybavení, vařič, toaleta atd. atd.

Zahlédl jsem některé další (větší) lodi táhle charterovky – Sun Odyssey, Oceanis, Bavaria –, všechny vypadaly nověji.
 

Fethiye a okolí

Letadlem jsem dorazil přes Budapešť do Istanbulu a tady osedlal luxusní autobus do cca 900 km vzdáleného přístavu Fethiye. Dvanáctihodinovou noční cestu, byť luxusním autobusem s občerstvením (jak je v kraji zvykem), člověk už v těle pozná.

So 17. 10.

Dopoledne jsem na místě, dojíždím asi 30 km minibusem do mariny Goçek a nacházím kancelář charterovky.

Předávání lodi se odehrálo formou důkladného seznámení s lodí, vybavením a systémy. Na moji žádost majitel bez zaváhání předvedl, jak se odvzdušňuje motor, kde je nářadí, záchranné prostředky, …

Také doplnil mapy podle toho, kam jsem chtěl plout a upozornil mě na výborného pilota pro turecké vody, který je na lodi k dispozici.

Jedinou vadou na kráse bylo upozornění, že loď na zpátečku “kicks to the port side very hard”. Sice jsem si myslel, že to půjde eliminovat kormidlem, ale vzal jsem věc na vědomí.

V obchodech jsem nakoupil jídlo a pití. Připravil jsem loď k vyplutí, pomocník donesl led do chladicího boxu a kolem čtvrté odpoledne jsem nadšeně vyrazil.

Foukal asi tak S2. Právě na jih jsem chtěl mezi přilehlými ostrovy plout, takže jsem si vyzkoušel, jak Karya VI stoupá. Na tak slabý vítr to šlo. Po dvou mílích ale vítr úplně lehnul, takže jsem, ač nerad, nastartoval, abych dojel další asi čtyři míle k jednomu z mnoha kotvišť.

Tady učiním další zastávku. Fethiyská zátoka je ráj pro jachtaře. Může být cca 12 x 15 mil velká, je v ní spousta ostrůvků a zátok s místy vhodnými ke kotvení, břehy lemují vysoké kopce a za nimi se tyčí až 3 tisíce metrů vysoké hory! Na místě, kde jsem stál přes noc (a věřím, že i na ostatních) byla na břehu v rozumných rozestupech do skály zapuštěná ocelová vyvazovací pacholata. Obvyklá praxe je stát zádí ke břehu, kotvu z přídě. Ostrov, u kterého jsem stál, byl podle pilota soukromý. Na břeh se nesmělo, ale kotvit a vyvázat se ano. Cena: nula peněz. Jakož i všude jinde.

Jak přečkat frontu

Když jsem na motor dohrkával ke kotvišti, od NW se blížila řada mraků. Nijak hrůzostrašná, ale frontu to připomínalo. Uvažoval jsem o tom, jaké kotviště vybrat – odkud by mělo být kryté. Všichni v okolí kotvili tak, aby byli kryti od jihu a i majitel charterovky – Hasan – říkal, že bude foukat jih. Ani předpověď nemluvila o větru z NW. Zvolil jsem kompromis – zakotvil jsem na místě krytém od jihu a západu. Asi na hloubce 11 metrů šla do vody hlavní kotva. Při kotevních manévrech jsem si vyzkoušel, co to obnáší “kicks to the port side very hard”. Karya se točila na místě jako čamrda a nebyla ochotna jet na zpátečku rovně. Proto jsem celý manévr musel udělat tak, abych necouval. Chvíli to zabralo. Pak jsem s lanem doplaval k vazáku na břehu, zpět na loď a prohlásil kotvení za dokončené. Ne tak Neptun. Zatímco jsem odpočíval, jedl, pil, radoval se, i se trochu umyl, začínal sílit vítr. Ano, od NW. Ke směru větru jsem stál přesně bokem. Přejíždět jinam se mi nechtělo, tak jsem čekal, co bude.

Kotva držela, vyvázání také, řetěz svojí vahou příjemně tlumil pohyby lodi při poryvech. Když vítr zesílil na 6 Bft, hodli jsem z přídi pomocnou kotvu. Doufal jsem, že se chytí, kdyby hlavní povolila. Ta ale držela jak přibitá.

Uvažoval jsem, co bych dělal, kdyby vítr dál sílil. Postup, na kterém jsem se dohodl sám se sebou, byl následující:

nastartovat motor

vytáhnout pomocnou kotvu

odhodit nebo odříznout vyvazovací lano

zkracovat řetěz hlavní kotvy

pokud povolí, vyjet s visící kotvou na větší hloubku dál od břehu a tam ji vytáhnout

pokud ne, můžu buď zůstat na ní, nebo ji také odříznout a doplout na bezpečné místo

V kajutě jsem držel kotevní hlídku až asi do půl dvanácté, kdy se vítr začal znatelně uklidňovat. Kolem dvanácté jsem přestal hlídat a začal se věnovat jinému svému koníčku – spánku.



Mělčina!!! Nebo ne?

Ne 18. 10.

Ráno je úplný klid. Tedy alespoň tady mezi ostrovy. Odvázání a odkotvení probíhá snadno, jen s hlavní kotvou se docela nadřu. Nakonec je ale bezpečně uklizená a já vyplouvám. Nejdřív kousek na východ a pak úzkým průjezdem mezi dvěma ostrovy na jih.

Když vyjíždím a trochu se vzdaluji od ostrovů, Neptun mi nadělí krásný vítr W 3 – 4. Plachty nahoru, motor vypnout! Pluji teď kurzem asi 200°, takže mám téměř čistý bočák. Nááádhera!

Před vyplutím jsem pečlivě připravil trasu a nasypal otočné body do GPS. Trasu jsem samozřejmě volil dostatečně daleko od břehu a mělčin. U výjezdu ze zátoky na otevřené moře mě čekají horké chvíle. Celou dobu jsem měl zapnutý hloubkoměr, který ukazoval nádherných 90 až 115 metrů. V místě, kde má už být více než 200 metrů najednou 7, pak 6, 5, … Okamžitě jsem reagoval obratem proti větru a odpadnutím, abych plul, odkud jsem připlul. 4 metry. 2,2! Po prvotním šoku jsem se uklidnil – podle mapy a GPS jsem jednoznačně v místech, kde je 200 až 300 metrů.

Nebudu to protahovat: Mělčina tam nebyla. Nejdřív jsem si myslel, že hloubkoměr nefunguje správně, ale v následujících dnech mi došlo, že pokud nedosáhne na dno, začne dávat tyhle podivné údaje. Po cca 30 vteřinách až minutě začne blikat označení jednotek – METERS. Do té doby dělej, co umíš. Tady jsem nahlas nadával člověku, který to takhle naprogramoval. Výrazy jako “nakopal bych tě do … (dejme tomu) prdele” byly ty nejslušnější. Útlocitní doufám prominou, ale byl jsem hodně rozzlobený.

Na Easy, se kterou jsem se plavil po Baltu a okolí, hloubkoměr v takové situaci zobrazil znaky podobné hranatému b. To bylo jasné.

Bouřky na cestě k Rhodu

Vítr se začal stáčet k NW, takže jsem mohl mířit stále přesněji k západu, tedy k Rhodu. Podle síly větru jsem tu zarolovával kus genuy nebo ji naopak vytahoval. Kolem třetí hodiny se obrysy tureckého pobřeží začaly ztrácet v oparu. Obloha se stále více zatahovala. Pak přestalo foukat úplně. Chvíli jsem stál a uvažoval, zda nastartovat motor. Jak jste možná už zjistili, nejsem přítelem ježdění na motor. Teď se ale na jihozápadě začínalo blýskat.

Ještě chvíli jsem plachtil v slabém větru, a pak, asi 16 mil od Rhodu, jsem nastartoval. Bouřka se zdála směřovat na východ, takže by prošla jižně ode mě, ale stejně jsem chtěl být rychleji v přístavu. To už byla zatažená celá obloha kromě míst, kde se k obzoru chýlilo slunce. Úžasně prokreslovalo siluetu hor na Rhodu.

Bouřka mě skutečně minula nejméně 20 mil jižně, ale za ní se na západě vytvořila další a později třetí! Neptun se mnou docela špásoval. Vítr přeběhl na druhou stranu – foukal od první (té největší) bouřky.

Začal sílit. Po západu slunce blesky úžasně ozařovaly mraky. Na jihu jsem zpozoroval jeden výboj, který nesměřoval z mraku do vody, ale naopak šel z hladiny do mraků! Nevím, jestli je to možné, ale tak jsem to zahlédl.

Přístav se hlásil spoustou světel, mezi kterými šel snadno rozlišit maják u vjezdu do přístavu. Kolem mě, ale v dostatečné vzdálenosti, projely tři nebo čtyři lodě. Proti Baltu tu je daleko slabší provoz.

Teď už foukala asi šestka od SE. Jel jsem na motor a hlavní plachtu. Obé dohromady dávalo sedm až osm uzlů.

Asi míli před přístavem jsem plachtu spustil, připravil lana a fendry. Jal jsem se opatrně přibližovat k majáku a vjezdu. Vlny v té chvíli byly asi metr a půl vysoké, trochu jsem se obával, aby se u vjezdu nezalamovaly. Měl bych je z boku …


Kde se vyvázat?

Naštěstí byl vjezd velice snadný – vlny tady nedělaly žádné nepředloženosti. Rhodos (město, ne ostrov) má vlastně přístavy tři, ale pro jachtaře je jen ten nejsevernější. Už při přibližování k majáku jsem zahlédl stěžně a zaradoval se. Přístav ale byl hodně plný, jen v místě, kde stály pilotní čluny, bylo místo. Odtud by mě ale jistě vykázali, takže jsem tam nepřistál. Kroužil jsem přístavem asi 20 minut. Cestou jsem si všimnul, že v mezeře pro velkou loď (rozuměj plachetnici asi 15 m dlouhou) stojí loďka asi sedmimetrová. Byla tam tedy mezera, ale ne dost široká pro mě. Jinde ale nebylo místo vůbec.

Najel jsem tam, dal neutrál a vydal se na příď, že přelezu na vedlejší loď a po ní dojdu na břeh. Vítr od přídě a fendry všech tří lodí mě odstrčily zpět. Druhý pohus – opatrně jsem najel, nechal mírný chod vpřed, vyrazil na příď, vzal cestou vyvazovací lano, přelezl na vedlejší loď a jejím kokpitem na břeh. Uff – hotovo.

Pak už jsem jen uklidil kokpit, smotal lana, dal perzenik a jal se odpočívat a těšit z úspěšně dokončené etapy. Město přátelsky svítilo a přístav skvěle chránil před vlnami.


Maltézští rytíři

Po 19. 10.

Téměř celý den jsem se potuloval uličkami historické části města. Nejdřív jsem si prohlédl pevnost u vjezdu do přístavu, která zároveň slouží jako maják.

Kolos Rhodský už bohužel dááávno vzal čas, takže si ho člověk musí jen představovat. Na místě, kde stával, je jakási prapodivná socha kamzíka (či čeho), u níž mě ani při nejlepší vůli nenapadá souvislost. Jistě by bylo nádherné, kdyby tu Řekové, tak hrdí na svoji minulost, postavili repliku, byť menší. No, asi bych chtěl moc.

Uličky starého města jsou plné obchodů, restaurací, galerií atd. Jako všude se tu mísí věci vkusné s kýčem. Prostě všechno, co je podle prodejců možné prodat, se tu nabízí. Nejdřív jsem si smutně říkal, že ve středověku bych na kýčovité obrázky a sošky, mobilní telefony a podobné věci, které mi do historických prostor nepasovaly, nenarazil, ale pak jsem si uvědomil, že i tehdejší obchodníci se jistě snažili prodat všechno možné i nemožné. Jen ty telefony ještě nebyly k dostání.

Na nejvyšším místě starého města je palác velmistrů řádu Johanitů, kteří městu vtiskli velice výrazně svoji pečeť během staletí, kdy tady bránili Evropu proti turecké invazi. Když je Turci nakonec porazili, odešli Johanité na Maltu, odkud pochází jejich známější jméno Maltézští rytíři. Palác je bohužel kvůli rekonstrukci nepřístupný.



Bez papírů na úřad nelez

Celý den jsem také řešil otázku, zda projít formalitami vstupu do země. Rhodos je port of entry, takže v tom by problém nebyl. Procedura by ale jistě zabrala spoustu času – immigration, customs, port authority – nic z toho by asi nebylo na počkání. (A ani zdarma.)

Když jsem se na tohle ptal Hasana, řekl, že nejlepší je dělat mrtvého brouka a čekat jestli někdo přijde. V takovém množství lodí je velmi pravděpodobné, že si mě nevšimnou. Situaci podstatně komplikoval fakt, že mi zapomněl dát doklady od lodi a turecký transit log (a já si o to zapomněl říct), což mě v podstatě stavělo do pozice člověka, který loď ukradl. Měl jsem jen potvrzení o platbě zbytku ceny charteru a dohodu o ceně dalších dní, pokud se rozhodnu charter prodloužit.

Z těchhle důvodů jsem se na úřady nevydal. Nevím, kolik by stálo parkování v marině, ale jen vystavení řeckého transit logu by, podle informací z internetu, stálo 75 €. To je cena pro lodi registrované mimo EU. Pro lodi z EU je to méně. Fakt, že “celá posádka” je z EU, nehraje roli.

Když jsem se odpoledne vrátil na loď, všiml jsem si, že chybí komínek ventilace, který byl dosti nevhodně umístěn blízko stěžně na straně, kde se spuštěla/vytahovala hlavní plachta. Spíš než na krádež jsem hned pomyslel na to, že jsem komínek srazil do moře před přístavem, kdy jsem za tmy a silného větru hlavní plachtu balil. Nijak mě to ale netrápilo – vždyť je to maličkost.

Večer jsem se znovu vydal do uliček města. Téměř plánovaně jsem zabloudil – odbočil jsem z širokých a dobře osvětlených ulic do vedlejších, mnohdy úplně temných uliček, a ubíral se směrem, ve kterém jsem tušil nějaké frekventovanější místo. Cesta se docela prodloužila – spleť byla spletenější, než jsem čekal. Byl to ale daleko silnější zážitek – představa staro/středověku byla mnohem opravdovější.


Pro tranzit log do Goçeku

Váhal jsem, kdy mám odjet. Další den pobytu na ostrově by se mi líbil, ale bez přihlášení se mi nechtělo riskovat. Taky se mi nechtělo odplouvat odpoledne, protože jsem se obával další podvečerní bouřky v blízkosti ostrova. I v pondělí se trochu blýskalo, i když mnohem méně než v neděli. Nakonec jsem se rozhodl odplout už v úterý ráno. Také jsem změnil plán trasy. Původně jsem měl v úmyslu z Rhodu plout rovnou do tureckého městečka Kaş (asi 70 až 80 mil SEE), ale kvůli dokladům jsem se rozhodl zastavit se znovu v Goçeku.

Út 20. 10.

Ráno jsem vstal velice časně – asi v půl šesté. To abych měl hodně času na doplutí do Goçeku ještě za světla. Po odvázání jsem dal mírný zpětný chod. Karya se pokusila zatáčet na levobok, ale protože nemohla – na zádi jsem ji odstrčil od vedlejší lodi – vyjela ze stání překvapivě dobře – rovně. V dostatečné vzdálenosti jsem se otočil a vydal se na moře.

Protože byl nulový provoz, postavil jsem plachty už asi půl míle od přístavu. Foukala svižná pětka od západu, takže jsem měl zadoboční vítr. Jelikož se mi nepodařilo v přístavu nikde sehnat předpověď počasí a protože v jednom se s plachtami pracuje pomaleji, postavil jsem nejdřív obě plachty zarefované. I tak Karya plula téměř pěti uzly.

Viditelnost byla mnohem lepší než při příjezdu, takže jak jsem se od ostrova vzdaloval, stále jsem se ohlížel a divil se, jak dobře ostrov pořád vidím.

Během dne vítr kolísal mezi západem a severozápadem a postupně slábnul až na trojku Bft v pozdním odpoledni. Postupně jsem rozrefoval plachty až na velké prádlo a Karya pořád jela dobře.

Protože jsem jednou neúmyslně halznul, přivázal jsem konec ráhna, natáhl lano kolem příďového vazáku a vedl ho druhou stranou paluby do kokpitu. Tohle uspořádání má tu výhodu, že pokud potřebujete halzu udělat úmyslně, jen odvážete konec lana od ráhna, vyložíte ráhno na druhou stranu, přivážete ho, dotáhnete právě odvázaný konec a připevníte ho v kokpitu. Nikam nemusíte pochodovat – je to snadné i pro jednoho člověka. Celý den jsem si užíval krásného a ničím nerušeného plachtění.

Když jsem dosáhl jihozápadní strany Fethiyské zátoky, pozoroval jsem zase několik plachetnic, které v ideálním větru (3 – 4 Bft) a malých vlnách kopírovaly pobřeží v minimální vzdálenosti – pravdaže na motor. Nechápu, co takové lidi vede k plavbě na plachetnici. Proč si nekoupí/nepůjčí motorák?

Také mi není jasné, proč se tak lepí na břeh. Devadesát procent lodí opravdu kopíruje pobřeží ve vzdálenosti menší než čtvrt míle. Tady je to sice dobře možné – v téhle části mělčiny nejsou –, ale stejně mi připadá lepší i hezčí plout alespoň pár mil od břehu.



Létající ryba

Po vjezdu do zátoky jsem zamířil na severovýchod. Vítr foukal pořád docela dobře (= 3 Bft), počasí bylo nádherné. Najednou se nad hladinou něco mihlo a stříbro-modře se zalesklo. Vypadalo to jako pták, který se křídly odráží od vrcholků vln. Po nějakých čtyřiceti metrech živočich zmizel ve vodě. Uvědomil jsem si, že jsem právě poprvé v životě na vlastí oči viděl létající rybu. :-D Sice to byla čudla tak deset až patnáct centimetrů dlouhá, ale byla to ryba a letěla. Byl jsem nadšen a okouzlen.

V pozdním odpoledni jsem se blížil k průjezdu mezi ostrovem a pevninou, který vede ke Goçeku. Slunce se nádherně chýlilo k obzoru, lodi v okolí dojížděly ke kotvištím, nebo už stály na kotvě. Vítr znovu zesílil asi na pětku, takže Karya poskočila a nádherně se rozeběhla. Pohled na hory tyčící se na pobřeží byl působivý. Prostě nááádhera.

Do úžiny jsem vjel ještě za světla. Úžina stočila vítr tak, že foukal přímo od přídě a ještě k tomu zase zeslábnul (asi na dvojku). Což o to, v úžině je dost místa – křižovat by šlo –, ale byl jsem asi půl míle od mariny, takže to nestálo za to. Nastartoval jsem a dal pomalý chod vpřed. Sbalil jsem plachty, dal vyvazovací lana a fendry. Mezi jednotlivými úkony jsem vždy poopravil směr lodi, ale velkých zásahů nebylo třeba, Karya celkem držela směr.

Už za úplné tmy jsem přistál u nábřeží, vyvázal loď a uklidil palubu a kokpit. Zašel jsem se podívat ke kanceláři charterovky a našel tu tři zaměstnance popíjet čaj a klábosit. Nabídli mi možnost použití sprchy. V marině sprchy a záchody jsou, ale nejspíš placené.

Veškeré vyřizování – tranzit log, náhradu komínku ventilace a opravu stěžňové vinšny, která během dne přestala fungovat – jsem nechal na další den.



Pohostinné Turecko

St 21. 10.

Když jsem Hasanovi řekl o nedostatcích, řekl: “Na loď pošlu technika, transit log ti vystavím. Bude to brzo.” Vzhledem k “zeměpisné délce” jsem k téhle informaci přistupoval dosti opatrně. Ukázalo se ale, že neprávem. Během 45 minut loď měla zbrusu nový komínek a vinšna se opět točila. (A chci zdůraznit, že pak už fungovala až do konce plavby výborně.)

V kanceláři se mě zeptali, jestli něco nepotřebuji. Opatrně jsem se zeptal na možnost sprchy, vyprání prádla a dobití baterií foťáku a mobilu. Vše šlo, a s úsměvem. Prádlo jsem chtěl prát ručně, ale nabídli mi použití jejich pračky! Pak mě také pobídli, abych si na volném počítači přečetl svoje maily, a dali mi čaj. Ano dali – vše bylo zdarma. (Zní vám to jako sci-fi?)

V časném odpoledni bylo vše zařízené (transit log mi slečna z kanceláře donesla až na loď). Dokoupil jsem si potraviny a led.

Před odjezdem se mě Hasanův zástupce Aziz zeptal, jestli budu kotvit někde poblíž. Odpověděl jsem, že pravděpodobně, i když jsem uvažoval o noční plavbě. Rozhodnout jsem se chtěl podle podmínek mimo zátoku.

Tam foukala zatím asi pětka od západu. Při plavbě na jihovýchod to znamenalo krásnou a rychlou plavbu. Po setmění začal vítr sílit. Nejdřív šest, pak sedm. To už jsem ale měl postavenou jen zarefovanou hlavní plachtu (a blahopřál si k tomu, že jsem refoval včas). Mezi šestou a sedmou hodinou jsem opustil zátoku a vydal se podél pobřeží na jihovýchod. Tahle část (asi 35 mil) je v pilotu označena jako obtížnější, protože je tu minimum přístavů a kotvišť.



Dlouhá noc

Kolem osmé večer jsem přivazoval ráhno, protože vítr se stočil na NW a nechtěná halsa by byla nebezpečná pro takeláž. Neřízená loď docela poskakovala na asi dvoumetrových vlnách. Všiml jsem si, že záďové světlo se uvolnilo z držáku a visí jen na drátech. Pořád svítilo, ale když jsem ho vracel na místo, párkrát zablikalo a zhaslo. Zkusil jsem vyměnit pojistku, ale nepomohlo to. Dal jsem místo pojistky



stočený kus staniolu, ale zase nic. Chyba tedy nejspíš byla někde v obvodu (ostatní obvody (stěžňové světlo, navigace, světla v kajutě, …) fungovaly). Protože tím končí moje elektrotechnické vzdělání – dál už vím jenom, že elektřina kope a teče i do kopce –, prostě jsem jen rozsvítil stěžňové světlo, dokončil vyvázání ráhna, vzal si do kokpitu baterku a pokračoval v plavbě. Baterkou jsem osvětloval plachty, pokud se nějaká loď přiblížila. Fungovalo to.

V šestkovém až sedmičkovém větru jsem plachtil podél temného pobřeží s několika vesnicemi až do půlnoci. Protože rychlost dosahovala i sedmi uzlů, cesta rychle ubíhala.

Čt 22. 10.

Kolem druhé hodiny jsem dorazil jižně od přístavu Kalkan, kam jsem zaplouvat nechtěl. Východně od Kalkanu ale začíná navigačně náročnější oblast s ostrovy, ostrůvky, skalisky a mělčinami. Za tmy se mi tam nechtělo. Nejdřív jsem asi dvě hodiny kroužil cca pět mil jižně od Kalkanu. To už vítr zeslábnul tak asi na trojku až čtyřku, jen vlny zůstávaly asi dvoumetrové.

Pololežel jsem v kokpitu, držel kormidlo mírně vychýlené a loď opisovala takové šišaté kruhy. Zpočátku jsem pochyboval, že jen s hlavní plachtou bude schopna udělat obrat proti větru, ale šlo to.

Když už jsem byl hodně unavený, ustavil jsem ji do větru (znamenalo to pomalu plout k jihozápadu, tedy se vzdalovat od pevniny – dobré –, ale i od cíle etapy – zase špatné.

Asi dvě hodiny jsem pospával v kajutě s občasnými výlety do kokpitu, abych zkontroloval okolí. Provoz je tu mnohem slabší než v Baltu, ale nějaké lodi tu plují. O tom jsem se přesvědčil před sedmou hodinou, když jsem zase vylezl do kokpitu a ve vzdálenosti asi dvou mil spatřil nákladní loď. Naprosto spořádaně jela jinam než ke mně, ale i tak jsem se trochu leknul. Pravda, takhle blízko pobřeží nemůžou plout na autopilota a spát, ale …


Kaş

Už jsem zůstal u kormidla, rozrefoval plachty a vydal se na severovýchod. Foukal teď čistý východ 2 – 3. Když jsem vplul do oblasti ostrovů a mělčin, měl jsem plout východním směrem. Nechtělo se mi v těchhle místech křižovat proti slabému větru, takže jsem nastartoval a posledních cca deset mil doplul na motor.

Oblast je zajímavá i tím, že jsou tu nejvýchodnější řecké ostrovy (největší se jmenuje Megisti, je obydlený a je jen necelé dvě míle od turecké pevniny!).

Před přístavem Kaş jsem loď připravil k přistání, a to včetně kotvy. Při vjezdu jsem viděl paraglidisty přilétající z okolních kopců k městečku. Musel jsem dávat pozor na vjezd, ale po očku jsem sledoval, kde budou přistávat, protože Kaş se tulí k okolním kopcům a žádné velké rovné plochy v něm nejsou. K mému překvapení přistávali na volné ploše vlnolamu – nábřeží. To by se mi tak chtělo trefovat se tam přilétaje zadkem “těsně” nad stěžni plachetnic. Rád dodávám, že k napíchnutí na rožeň nedošlo.

Když jsem hledal místo k přistání, správce přístavu na mě zavolal, zamával a nadirigoval mě k molu. Všechny lodě stály zádí k molu/nábřeží, ale tohle místo umožňovalo vyvázání bokem, takže jsem nemusel použít kotvu. Příjemný bonus téhle etapy.

Po obvyklých přístavních úkonech jsem zašel do budky správce přístavu. Byl tu jen jeho pomocník, který na otázku, kdy mám zaplatit, řekl: “After”, čímž myslel později. Když jsem se pak zastavil k večeru, zaplatil jsem správci dvě noci (celkem necelých 40 € – v ceně není použití sprch a toalet, elektřinu ani vodu jsem nepotřeboval, takže nevím, bylo-li by to v ceně).

Večer jsem se vydal do městečka. Oproti Rhodu má pro mě Kaş velice příjemnou orientální atmosféru, kterou jsem při procházce vychutnával.


V ruinách starověku

Pá 23. 10. a So 24. 10.

V dalších dvou dnech jsem se vydal na dvě zajímavá místa, kde jsou zejména památky na Lycii – starověkou říši velmi ovlivněnou Řeckem.

Velice mě zaujal Xanthos – starověké město na skalním ostrohu –, kde se dochovaly hradby (ne zcela), základy domů a chrámů a hrobky (jak tesané do skály, tak sarkofágy) a pozdější řecká agora a ještě pozdější římský amfiteátr.

Xanthos mě také zaujal tím, že když město oblehla mnohonásobná perská přesila, obyvatelé pobili ženy a děti, město zapálili a vyšli bojovat před hradby, kde do jednoho padli. Peršanům nezbylo vůbec nic. Národní hrdost, láska ke svobodě?

Původně jsem další den chtěl odplout, ale Kaş se mi tak zalíbil, že jsem zůstal ještě jeden den. Správce přístavu zase nebyl ve svém domečku, takže jsem čekal, přijde-li sám. Přišel večer a zeptal se, jestli ještě zůstanu.

“Ano, ještě jednu noc. Hledal jsem vás, ale nikdo tam nebyl.” Já vím. Jednu noc?” “Ano.” “Mám pro tebe slevu – jedna noc je za 30 lir (což je méně než 15 €).” …

Získaný den jsem využil k návštěvě dalšího místa s antickými památkami. Místo se jmenuje Myra a jsou tu nádherné lycijské hrobky tesané do skály a římský amfiteátr.

Zajímavé je, že pro den odplutí z Kaşe se jak Windguru, tak moje oblíbené stránky www.weatheronline.co.uk/marine/, v předpovědi počasí docela sekly.



Zmatený den

Ne 25. 10.

Ráno jsem vstal brzo – pokud se nepletu, tak po sedmé hodině. Předpověď totiž dávala sice východní vítr, ale jen 2 až 3, občas 4. Chtěl-li jsem za světla nebo brzo večer dorazit zpět do Goçeku, měl jsem co dělat.

Odjezd – couvání – ze stání bokem k molu proběhl překvapivě dobře. Při prvním pokusu Karyi zatáčet vlevo jsem záď odstrčil do správného směru, a pak už jela rovně.

Před přístavem (ona to totiž vlastně není marina v pravém slova smyslu – stojí tam jachty, rybáři, výletní lodě a přijíždějí tam i lodě s pasažéry z blízkého řeckého Megisti) jsem postavil plachty a Karya čiperně vyrazila k západu. Východní vítr foukal, ale byla to krásná pětka, takže na půl genuy a s refem na hlavní plachtě to jelo kolem pěti až pěti a půl uzlu. Možná se divíte, proč mám v pětce Bft zarefováno, ale předpověď říkala 2 až 3 a teď to byla pětka, takže jsem nevěděl, nebude-li vítr sílit. No, a v jednom se pak v šestce a víc už refuje dost špatně. Ne, že by to nešlo, ale člověk se dost nadře.

Krásně jsem “prosvištěl” oblastí ostrovů, ostrůvků a mělčin, projel jižně od Kalkanu a začal směřovat více na NW. Jak vítr slábnul, rozrefovával jsem plachty, takže to jelo pořád dobře. Pak ale vítr zeslábnul pod onu uváděnou dvojku a už to moc nejelo. Asi po dvaceti minutách úplného bezvětří začalo foukat ze severu. Nijak silně, ale o tomhle směru ani jedna předpověď nemluvila. Pořád jsem různě měnil plachty, takže jsem si zase docela zacvičil.

Pak nastal chvíli klid a pak se dosti prudce rozfoukalo. Ze západu. Neptun si se mnou zase zalaškoval. Předvedl mi to, čemu Angláni říkají confused sea. Vlny byly v tu chvíli metr, maximálně metr a čtvrt vysoké, ale v okamžiku, kdy se západní vítr opřel do vln jdoucích od východu, moře se zašpičatilo. Vlny byly velice krátké a ostré a začaly se na nich dělat čepice z pěny. Plavebně to bylo v pohodě, ale při představě, že u jižní Afriky, za “vhodného” počasí je to stejné, ale vlny jsou desetkrát až patnáctkrát větší, se mi ježí srst ještě teď. Ne nadarmo se tam Richard Konkolský s Niké dvakrát obrátil o 360° po přídi!

Vítr ale vlny celkem rychle “učesal”, jen se stočil k NW, kam jsem plul. To mi do Goçeku zbývalo ještě nejméně 25 mil. Aby toho nebylo málo, začalo se zatahovat. O něco později vítr zeslábnul zase na maximálně dvojku. Křižovat v silnějším větru je docela zábava, ale křižovat téměř na místě v jedničce až dvojce je otrava.

Já, takový zastánce plavby na plachty, jsem nastartoval a plachty spustil. Asi po půl hodině si se mnou Neptun zase zašpásoval. Z ničeho nic se vítr stočil a trochu zesílil, takže šlo plout bez křižování. Plachty nahoru, motor vypnout. Po deseti minutách se vše vrátilo k předchozímu stavu. Fajn, tak se v práci s plachtami pocvičím ještě víc.

O něco později to Neptun zkusil ještě jednou, ale na to jsem mu už neskočil. Po dalších asi pěti minutách vrátil vítr do původního směru. Cha chá, to už jsem celou dobu srdnatě držel ruku na páce motoru.

Ze zatažené oblohy naštěstí nepadalo ani nelétalo nic, co bych si nepřál, takže jsem se v pozdním odpoledni v poklidu dostal ke vjezdu do Fethiyské zátoky. Tady jsem zahlédl celé hejno létajících ryb – patnáct až dvacet kousků. Velikostí ale nepředčily svoji kamarádku z úterka.

Asi v polovině cesty zátokou se setmělo. Měl jsem jasně stanovený kurz na průjezd ke Goçeku – 350°. U vjezdu je světelná bóje s charakteristikou Fl(2) 10s. Z ničeho nic jsem takovou bóji – její světlo – zahlédl na náměru 325°. Už jsem k ní chtěl zatočit, ale pak jsem si uvědomil, že o tolik jsem se seknout nemohl. Konzultoval jsem situaci s mapou a zjistil, že v té oblasti jsou skutečně dvě bóje se stejnou charakteristikou. Jedna je skutečně u vjezdu k přístavu, druhá mezi ostrůvky více na jihozápad. Kdybych k té špatné zamířil, jel bych přes mělčinu s kameny, kde bych loď zcela jistě poškodil. Dost mě to překvapilo, protože nechápu, proč tam nedají jinou. Je fakt, že ta “nevhodná” je vidět jen úzkým průlivem mezi ostrovy, ale i to by mohlo někomu stačit, aby tam zamířil, pokud by neviděl tu správnou a nesledoval GPS. No nic, mě nenachytali.

Zbytek etapy se odehrál bez dalších nepatřičností, takže jsem kolem deváté přistál a v půl desáté měl loď vyvázanou a uklizenou.

Plavba skončila, jsme před další plavbou, říkají prý Poláci. V mém případě úplná tečka měla teprve přijít.

Po 26. 10.

Dopoledne jsem přišel do kanceláře, abych loď předal a doplatil dny navíc, palivo a komínek ventilace. To se odehrálo zcela bez problémů. Během vyřizování někdo zavolal Azizovi (to je Hasanův pomocník, který to se mnou vyřizoval – Hasan byl s někým na moři). Aziz řekl: “Blíží se silný vítr, jdeme zkontrolovat loď.” Nijak jsem nepospíchal, protože jsem věděl, že je vyvázaná dobře. Než jsem došel na molo, foukala osmička od jihovýchodu. V marině nastal docela šrumec. Lidé zlepšovali vyvázání lodí, uklízeli stříšky a ostatní letuschopné předměty a vůbec kmitali. Karya spořádaně stála u mola. Na palubě nebylo nic, co by mohlo odletět. Asi po čtvrt hodině vítr zeslábnul na čtyřku a pak na trojku. Na moři by tahle příhoda vypadala dramaticky, ale pokud by loď nebyla v bezprostřední blízkosti břehu a posádka se dívala, co se po vodě blíží, jistě by šlo včas reagovat – když nic jiného, tak zabránit velkému náklonu postavením lodi do větru.

Během dne jsem se sbalil, rozloučil a vydal se do tureckého vnitrozemí, abych se dalších devět dní toulal po úžasných a zajímavých místech, kterých je v Turecku spousta.

Více najdete zde.