Technika plavby, Zajímavosti

Proč neopouštět jachtu na kotvě

Kotviště u Stromboli je známé. Známé tím, že stojí za starou belu. Špatně drží kotva a není chráněné před vlnami. Ukázalo se to i během naší jarní plavby. 

Vzhledem k tomu, že bóje ještě nebyly nainstalované, kotvilo tu s námi dalších možná 40 lodí. Před setměním se posádka naší lodi vydala na tradiční výstup ke kráteru. Pozorovat noční sopečné krásy. Já jako tradičně zůstal na lodi.

Tím že naše kotva bude držet, jsem si byl celkem jistý. Test na 2500 otáček, kotva držela spolehlivě. Navíc jsme tam vysypali skoro všechen řetěz, téměř 70 metrů. Říkal jsem si, že bude čas na odpočinek.  

V klidu to ale nezůstalo – loď před námi, na které nikdo nebyl, se utrhla z kotvy a zamířila přímo na nás.

Trochu otráveně jsem zrušil zevlovačku a došel si pro fendr. Čekal jsem s ním na přídi. Jachta do nás lehce šťouchla a svezla se na náš levobok. Nacpal jsem rychle další fendry mezi trupy. Chodila jedna přeháňka za druhou a pokaždé zesílil vítr na 20kn.

Bylo mi jasné, že jedna kotva nás neudrží. Nabízela se možnost, nějak to vše rozmotat a loď poslat na volné moře. Pokud je dost zkušená, cestu domů by měla najít sama. Nebo ji k nám vyvázat a případné přeháňky přečkat s motorem. Trochu jsem se bál o poškození obou lodí, ale vzhledem k tomu, že patřily stejné charterovce, jsem si řekl, že raději dvě odřené lodě než jedna opuštěná hledající cestu k domovu. Jachtu jsem tedy přivázal k nám a přeháňky vždy přečkal s motorem.

Po dvou hodinách vidím, jak jedno zmatené dinghy šmejdí po hladině jak barvář hledající raněnou kořist.  Posádka člunu hledala bydlení. Nakonec dorazili až ke mně. Nejdřív jsem musel vydržet zlé pohledy a jemné náznaky, co si dovoluji se k nim vyvazovat. Vše jsme si vysvětlili. Jenže s nimi nepřiplul kapitán… Ten prý až za hodinu. 

Šla další přeháňka. Preventivně jsem si nastartoval motor. U belgických sousedů, kterým bylo v průměru 70 let a loď viděli poprvé v životě, zavládla nejistota. Poslal jsem je, ať si jdou v klidu lehnout. Že to dobře dopadne.

Po hodince skutečně dorazil zlatý hřeb večera. Španělský skipper, který se mocně divil, že jeho 20 metrů řetězu na 8 metrech hloubky v místě, kde nedrží prakticky nic, selhalo.

Pak nastala náročná operace, za kterou by se nemusel stydět ani PAT s MATEM. Po hodině dohadování, kdy Pyrenejec udělal vše obráceně, než jsme se domluvili, jsem to chtěl vzdát a obě lodě potopit.

Naštěstí se vrátila moje posádka plná sil a odhodlání, aby tento nerozebíratelný spoj = kotva zamotaná v řetězu, od sebe oddělila.

Španěl ještě při kotvení potěšil další lodě stojící kolem, které atakoval po korzársku. Ale nakonec i to se povedlo a šlo se spát.

V maríně se na konci týdne vedle nás řítil již známý Španěl. Ani na závěr nezklamal, půl maríny vyděsil. Nakonec zasáhl personál, loď mu odebral a v klidu umístil vedle nás.

Kvůli možným škodám na trupu od řetězu a kotvy jsme charterovku o našem zážitku informovali. 

Dramatický příběh tím končí. 

Poučení pro mě. I když si jsem jistý, že moje kotva drží, nikdy nemám jistotu za ostatní, kteří mě mohou ohrozit. Kdybych na lodi nebyl, pravděpodobně by dnes obě lodě pluly Středozemním mořem.

Tagy: kotvakotveníItálieStromboli