Lodě jsou vášeň
Loď není jen dopravní prostředek, který v létě převeze partu rozjuchaných korporátních hostů z maríny do ostrovní hospody s autentickým ksichtem. Pro mnohé jsou lodě celoživotní vášní.
Plují na nákladních lodích a mají k nim vztah. Obeplouvají svět na jachtě a mají k ní vztah. Rybáři mají vztah ke svým smradem prolezlým lodím, vojáci ke svým plavidlům, policajti ke svým člunům. Ne všichni, samozřejmě, mnozí ale ano.
Stejně tak i ti, kteří lodě staví. Milují svou práci. Smutní, když vidí, že jejich řemeslo už nikdo nepřevezme, nelibí se jim plastové vany vytlačující poctivou práci se dřevem.
Foukala bóra, bylo chladno, v noci teplota padala v mrazivém větru k nule. Před loděnicí zimničně kvetla neduživá hrušeň, na dvorku vedle dílny se rýsovaly tvary další připravované lodě.
Dříve na ostrovech uměl postavit loď každý (nadsázka), dnes se toto řemeslo rychle vytrácí. Mnohé dovednosti související se stavbou lodí již byly zapomenuty, jiné míří do zapomnění dnes, zítra, možná příští týden. Umírají staří stavitelé lodí a s nimi zaniká i toto řemeslo. Mizí ti, pro které loď byla vášeň, jejich stavba náplní života. Mizí dovednosti předávané z generace na generaci, vzácné jak gorily ve Rwandě, jak obrazy ze starých galerií.
Moře bylo díky plastu a GPS zpřístupněno davům suchozemců. S nimi ale mizí atmosféra, kvůli které jsme o něm v dětství snili.