Jižní oceán
Ve škole o něm neučili. Jen někteří jachtaři vědí, kde leží. Nejdivočejší moře světa, oceán obklopující Antarktidu. Oceán, kterým vedou všechny velké regaty kolem naší planety.
Co je na oceánu, který ani nenajdeme v atlasech, tak zvláštního, tak významného? Podívejme se na mapu a věci začnou být jasnější. Jde o moře obklopující Antarktidu. Jižní část Atlantiku, Pacifiku a Indického oceánu. Jeho severní hranice se stále mění. Pro jachtaře se severní hranice nachází kolem 40°jižní šířky, tedy na severu pásu, kterému se říká řvoucí čtyřicítky. Je to pás, kde převládají silné západní větry, oblast výskytu východně se pohybujících tlakových níží.
Moře bez hranicV těchto místech oceán téměř není přerušován žádnou pevninou. Co to znamená? Prudké bouře mají kde se rozjet. Vlny nemá co zastavit. Jedinou pevninou ležící v cestě, je mys Horn. Tlakové níže jsou zde rozsáhlé a hluboké. Bouře s větrem o rychlosti přes 40 uzlů se tu prohánějí každý týden.
Pod 50 °jižní šířky se vlny o výšce 5 metrů vyskytují v 50 % času. To je průměrná výška vln. Ty se však stále mění, sčítají a odčítají a setkání s vlnami vysokými přes 10 metrů je běžné a dvacetimetrové kousky nejsou výjimečné.Tímto mořem plují k východu sóloví jachtaři při Vendée Globe, doublehanded při Barcelona World Race, velké týmy při Volvo Ocean Race či rekordních Jules Verne Trophy. Číhají tu na ně mnohá nebezpečí. Stačilo by přitom zamířit dále na sever, vyhnout se bouřím a dostat se do příjemných podmínek v tlakových výších. Bohužel bez větru. Pro závod nevhodné. Stejně tak je ale nevhodné, spustit se do středu bouřlivých níží, které mohou způsobit zkázu. Kudy tedy jet? Jakou zvolit trasu? Je to těžké, je to chůze na hraně propasti.
Bouřlivé níže
Tlakové níže podobné těm na jihu, najdeme i v našich zeměpisných šířkách na Atlantiku. Rozdíl je v tom, že Jižní oceán je nepřerušený pás moře kolem světa a severní Atlantik je proti němu malý. 3000 mil volného moře. Co to je? Myslím ve srovnání…
Vítr v Jižním oceánu často dosahuje až 80 uzlů. Vlny výšky 20 metrů. Pokud se podíváte na synoptickou mapu severního Atlantiku, najdete na ní červené a modré fronty. V Jižním oceánu se ty červené, tedy teplé fronty, v podstatě nevyskytují. Pouze modrá, tedy fronty studené. A ty jsou, jak víte, mnohem divočejší.
Studené fronty na jihu jsou brutální. 50 uzlů vítr o severozápadu, 20 minut a změna na 40 uzlů od jihozápadu. To je fičák. A na frontách stále znovu vznikají níže nové, sekundární.
Ve dřevních dobách daleko na jihJsou situace, které dnes už závodníci při regatách kolem světa nezažívají. V počátcích závodů nebyly žádné limity, žádné hranice, za které se nesmělo. V roce 1978 John Riidgway při Whitbread Round the World Race (dnes Volvo Ocean Race) zajel s jachtou Debenhams až na 66°jižní šířky. Nejkratší cesta kolem světa přece vede kolem pólu. Jenže na jihu je led. Ledovce, Antarktida. Posádka se dostala až na hranici moře pokrytého ledovci v celistvé vrstvě. Bylo třeba zařadit zpátečku. Všechny ruce na palubu a hledat cestu zpět. Nejkratší cesta kolem světa tudy vedla, ale byla neprůjezdná. V jiném případě z Volvo Ocean Race hlásil veterán závodu Roger Nilson 110 ledovců v průběhu 3 dnů. Slušné číslo. Dost na to, aby to dokázalo potopit celou závodní flotilu. Podobně daleko na jih se dokázal při Vendée Globe pustit i sólový jachtař Jean Luc Van Den Heede. Až ledovce všude kolem zastavily jeho odhodlání plout ještě dál.
Později závody kolem světa zavedly takzvané „ice gates“. Brány, které bránily odvážným (nebo lehkomyslným), vydávat se tak daleko na jih. Lodě jsou dnes rychlejší, lehčí a křehčí. Srážka s ledovcem ve vysoké rychlosti může mít fatální následky.
Navíc dnes není nutné se vydávat tak daleko na jih. Dříve potřebovaly těžké lodě dlouhé a vysoké oceánské vlny k tomu, aby se dostaly do skluzu. Potřebovaly silný vítr. Jinými slovy. Dnešní speciály jsou ve skluzu skoro stále a vlny je naopak brzdí. Proto je třeba volit jinou trasu. Více na sever, v oblastech s menšími vlnami.
Jaké podmínky jsou pro závodní lodě v Jižním oceánu ideální? Je to zadoboční vítr z rozmezí 115 – 135°. Nejlépe v sektoru před studenou frontou. Vítr je teplý a moře není bouřlivé. Na první pohled to vypadá krásně. Nadiktovat si, jaký vítr chcete a odkud. Ono to ale je možné. Na rychlých závodních lodích. Alespoň částečně. Díky vysoké rychlosti a dlouhodobé předpovědi dokážou závodní speciály zvolit část tlakové níže, ve které chtějí být a dokážou v ní nějakou dobu vydržet. Pokud jde o ještě rychlejší vícetrupé lodě, ty mohou s jedinou frontou ujet i několik tisíc mil a stále se pohybovat ve stejném místě fronty.
Takové jsou podmínky v Jižním oceánu. Co jachtaři v těchto místech vidí? Oblohu zataženou šedivou clonou, šedivé nebe nad hlavou i moře pod lodí. Když do šedi prosvítí sluneční paprsek, vše zazáří stříbrem. Ze zvířat zde námořníky doprovázejí jen ohromní albatrosi, kteří křižují nebe bez jediného pohybu křídel. Bez přestávky, dny, týdny, měsíce.Cesta ven
Kudy vede cesta ven ze šedivého a chladného, nehostinného světa? Pro závodníky na cestě kolem světa je jen jedna. Je jí obávaný mys Horn. Zde čeká poslední zkouška. Tlakové níže zadrží hřeben And, dlouhé a vysoké oceánské vlny se zvednou a zkrátí na mělčině tvořené šelfem táhnoucím se k Antarktidě. Je to poslední zkouška peklem. Před očistcem. Za mysem Horn přichází prudká změna kurzu k severu. Mys Horn je místo, kde se na oslavu otvírá šampaňské a i zkušení jachtaři se fotí s legendární skálou v pozadí. Zde začíná konec Jižního oceánu a začíná dlouhá cesta na sever. Do cíle velkých regat.