Jak se nepluje podél kubánského pobřeží (v devětadevadesátém)

V dubnu 99. roku jsem s posádkou vyplul z Kajmanských ostrovů na Kubu na Cayo Largo. Odtud pak na západ až na Isla de la Juventud do Siguaney, Nueva Gerony a zpět. Plavba to byla zajímavá, plná nových zkušeností, dobrodružství a zmatků. Kuba tehdy bojovala s hladem po rozpadu východního bloku.

Z Kajmanů jsme vyplouvali na lodi Domino, kterou mnozí znají. Když jsem se před plavbou dožadoval majitele lodi M.Š. map, řekl mi, že na lodi je Cruising Guide, jedna globálka Kuby, abych trefil na Cayo Largo a zbytek že nepotřebuji. Že si to tam koupím. Moc jsem tomu nevěřil, ale zkušenosti M.Š. byly větší než moje. Tak jsem se s tím smířil. Kdo zná lépe M.Š., ví, že to byla chyba.

Dnes už to vím také. M.Š. je v některých ohledech lehkovážný. Například, když se na jarní plavbu z Karibiku do Evropy vydává bez žluťáků.

Před vyplutím z Kajmanů jsem si v obecní pračce vypral špinavá trička. Trochu ztratila barvu. Na praní jsem nebyl expert. Pral jsem tamním Savem. Bylo v regálu s prášky. A bylo nejlevnější!

Z Kajmanů na Cayo Largo je to den plavby. Na to je globálka dobrá. Víceméně trefíte. A na průjezd mezi útesy se hodil Cruising Guide. Tyrkysová voda, bělostný korálový písek jemnosti mouky dvounulky, mangrove a vybójkovaný vjezd do maríny.

Následovalo mnoho formalit. Seběhly se uniformy, úřednictvo, lékař, protidrogový kokršpaněl. Pasy, papíry od lodi, lejstra, razítka. Vše bylo důležité. Celník prohlížel detailně loď od zádě. Pod postelemi, za čalouněním, vše. Byl nekompromisní.

Pak narazil v salonu na pár časopisů Playboy...

Začala přednáška. To je na Kubě zakázané, protože to ohrožuje morálku obyvatel. Bylo nám naprosto jasné, že pro morálku domorodců na cestě ke komunismu to musí být zbraň hromadného zničení.

Položil časopisy na stůl v salonu a dvacet minut znechuceně listoval. Pak je všechny spočítal. Nakonec se zeptal, kudy budeme z Kuby odplouvat. Odpověděli jsme. že přes Cayo Largo. Vypadal spokojený.

Vytáhl úřední lejstro. Vyplnil údaje o lodi, proškrtal ostatní a do kolonky vlevo dole zanesl 5 časopisů Playboy. Bylo jich 9 . Napsal 5.

Podepsal, orazítkoval, podepsali jsme my. Pak pokračovala přednáška o špatném vlivu erotických časopisů na morálku domorodých kmenů. Důraz byl kladen především na to, že žádný z výtisků nesmí opustit loď. Sčítat se budou při odplutí.

Prohlídka lodě skončila. Na přední kajutu už nedošlo.

Objednali jsme si hned uniformy na druhý den. Vyplutí z přístavu na Kubě znamenalo tenkrát skoro to samé jako opuštění kubánských vod. Z hlediska formalit. A byli rádi, pokud se na to mohli připravit dopředu. Neradi slyší teď. Uklidnění naopak vyvolá maňana. 

Když celník odcházel unavený kombinací piva a rumu, zeptal jsem se ho, kde se dají koupit námořní mapy. Zarazil se.

V hlavě mu to šrotovalo. Mapa je věc strategického významu. Především námořní. Proto možná tajná…

Nakonec ale usoudil, že jednu neurčitou odpověď dát může: „Slyšel jsem, že v Havaně jeden takový obchod mají..."

„A tady?“ Stále doufám.

„Tady nic takového nemáme.“

Tím se otázka navigace v kubánských vodách uzavřela. Měl jsem generálku Kuby. Pro plavbu v korálových vodách to byla mapa nevhodná. Ostrov je dlouhý od Terstu na Peloponés. Co mně ale zbývalo, když si posádka zaplatila a chtěla zážitky?

Vyplouvali jsme z Cayo Largo navečer.  Moc nefoukalo, pomalu jsme se vlekli nocí na západ. Na hloubce, mimo útesy. Navigace byla jednoduchá. Když se hloubkoměr chytil, zamířili jsme dál k jihu na hloubku.

Cílem bylo nejbližší městečko (Cayo Largo je jen turistický resort) Nueva Gerona na severu Isla de la Juventud. Ještě potmě jsme byli u průlivu mezi útesy na sever do Gerony, který se jmenuje Canal del Rosario. Byl značený bójemi bez světel.

Pouštět se mezi útesy v noci mi přišlo jako nerozum.

Pokračovali jsme proto dále. Na kubánské globálce se zdálo, že východně od Isla de la Juventud by se mohlo dát projet na sever od útesů mezi dvojicí ostrůvku. I Cruising Guide se zmiňoval o průlivu. Měl ale být nejistý, závislý na rozmarech počasí, mělký, úzký, zanášený pískem...

To byl teď náš cíl. Globálka Kuby na navigačním stolku, náhrdelník Cays velikosti menších špendlíkových hlaviček po našem pravoboku, GPS Magellan a řada čísel vynášených trojúhelníky do mapy. Dvakrát stejná poloha vynesená do mapy byla jednou vpravo od špendlíku, jednou vlevo. TZa takových podmínek se jediný, navíc nejistý, průliv špatně hledá. .

Přiblížili jsme se kolem poledního k útesům a začali hledat. Mapa byla k ničemu, Jeli jsme na oko. Jako dávní objevitelé. Hledalli jsme cestu podle barvy vody.

Mezi mangrovy se zdála být průliv. Jen se tam dostat přes písčiny.

Jeden pozorovatel na přídi... "Ještě můžeš, ještě můžeš…"

Právě jsme nasedli.

Vycouvat, změnit směr a zkusit to znovu.

Možná jsme o pár metrů dál, ale jinak stejné.

Zkoušíme to dlouho.Pokus a omyl, lehké nasednutí do písku.

Těšíme se na hospodu, nemáme moc jídla a rozdíl do Gerony je 40 mil přes mělčiny, nebo 100 mil okolo. Vidina kubánského rumu v kubánském baru ještě dnes večer je atraktivní. A dodává odvahu. Hledáme...

Nakonec odvaha nestačí. Někde tu možná průliv je, ale my ho nenajdeme. Je pozdní odpoledne a v tropech zapadá slunce rychle. Je třeba se vydat dál. Plujeme na západ.

Jih Isla de la Juventud je pustý. Jen jeden maják a zátoka Carapachibey.

Tam musí být vesnice, ve vesnici místňácká hospoda. Na palubě panuje znovu optimismus. To bude zážitek, který hledáme. Když si pospíšíme, budeme tam kolem osmé večer. To ještě budou mít otevřeno!

Tmou už probleskuje maják Carapachibey. Záblesk za 7,5 vteřiny. Už je východně od nás. Začínáme opatrně vplouvat do zátoky. Jakmile je vhodná hloubka a jsme krytí, házíme kotvu. Zbytek už na dinghy. I tak to bylo riskantní.

Dinghy na vodu, Tohatsu na záď a hrčíme tmou ke břehu. Na břehu jediné světlo. Nebude to velká vesnice. Určitě svítí před hospodou. Ještě nemají zavřeno. Dolary nám tam otevřou dveře. Ke břehu se blížíme pomalu. Ve člunu je nás hodně, protože jsme nedočkaví. Motor slabý. 

Už jsou patrné kameny na břehu. V podstatě už držíme sklenici v ruce. Večírek v hlavách běží. Na přídi je René připravený na vylodění.

Je to Slovák z Košic. S německými předky. Chce být první. Má dobyvatelské ambice.

„Halt,“ ozve se z přídě. René si leknutím plete jazyky. „Zastav to, jsou tam vojáci!“

Už je vidíme. Za kameny jsou poschovávaní vojáci. Vidíme čepice a samopaly. Peter sedící na zádi dinghy si stále myslí, že jde o žert. Je šeroslepý. Osvítí čelovkou obrannou linii. Regiment obránců Ostrova svobody hrozí zbraněmi invazním vojskům.

Na hospodu to nevypadá. Žárovka na břehu se pohupuje před ubikací vojska, které odmítá komunikovat jinak než zbraněmi.

Plujeme zpět. Čekáme s napětím až zmizíme ve tmě. Záda jsme vystavili hlavním. Už nás zahaluje tma. Nebude večírek, nebude rum, jsme hladoví. 

Určitě tady nemůžeme zůstat. Čeká nás další plavba na západ. Musíme obeplout mys Punta Frances a pak na sever. S chabými zásobami míříme do nejbližšího přístavu. Je to marína Siguanea na západě Isla de la Juventud.

Tam na nás tenkrát čekaly další zajímavé chvíle. To bych ale nechal na pondělí. Už to začíná být dlouhé...