Jiný svět

Městečko ve vás vzbudí pocit minulých staletí. Zděné cihlové stavby sloužily jako sklady zboží, které přivezly lodě z blízkých ostrovů, i daleké Indie. Ruch starého přístavu. Jak z obrazů. Dnes jsou doky přestavěné na originální byty a apartmány. Jsme v Harlingenu. Přijeli jsme na Brandaris Race.

Kostel svou věží převyšuje okolní stavby. Je dobrým orientačním bodem. Stojí nedaleko jižního přístavu. Přístavů je ve městě více. Všechny plné barevných historických lodí. Pozoruji lanoví, kladky, výtahy a různé jiné detaily takeláže. Nechápu, k čemu se vše používá a jak to funguje.

Zapadneme do baru a ochutnáme harlingenské pivo. Je trochu silnější. Majitelka přinesla ochutnat herinka s čerstvou cibulí. Město jsem si zamiloval. 

Atmosféra dávných časů

Ráno se probouzíme do mlžného oparu nad přístavem. Les stěžňů za svítání, houkání lodí tlumené mlhou. Připomínka doby dávno minulé. Snídám a lezu na palubu. Loď je dlouhá, tři stěžně, desítky lan. Pro mě zmatek.
"Jsem na to zvědavej,” říkám kamarádovi. 

Tolik starých lodí...

Vyplouváme. Nad přístavní hrází vidím skrumáž plachet. Nechápu, co se za barierou děje. Vyplouváme na volné moře a spadla mi brada… Zůstal jsem civět s otevřenou pusou na to, jaký pohled se přede mnou otevřel. Desítky lodí podobných té naší v jednom chumlu čekají na start závodu. Kapitáni vydávají povel k vytažení plachet. 

Stará dobrá lidská síla 

Posádky pracují, chlapi točí železnými klikami od starých navijáků. Zpočátku to jde samo, čím je plachta výš, tím více síly je potřeba. Střídáme se a pěkně se nám u toho zrychluje tep.
Tolik lodí pohormadě jsem ještě nikdy neviděl. Povídám si s pomocníkem kapitána: "Tohle zažijete jenom u nás v Holandsku”.
Fouká zadoboční vítr a lodě začaly pěkně upalovat. Posádky na sebe pokřikují, skippeři se hecují. Lodě se míjejí v několikametrových vzdálenostech.

Staří námořníci
Plachty bílé, žluté, hnědé, černé. Moře se leskne ocelovou barvou. Přes příď se převalila vlna, Dostali jsme řádnou sprchu. Křižujeme, halzujeme, postupně se učíme pracovat s postranními kýly, se stěhy, s plachtami. Je to občas dřina. Jako staří námořníci.
Začal odliv a ten naši rychlost zvětšuje. Plujeme s proudem. Fouká vítr, obloha se vyjasňuje a nebe přidává k barvám modrou.

Dny jako žádné jiné

Na obzoru vidím maják Brandaris. Tam je cíl. Stavba, o které jsem včera i dnes již slyšel. Máme asi hodinu do cíle. Znovu manévrujeme a makáme na plachtách. Před námi lodě, za námi lodě. Představení pokračuje. Uvědomuji si, že než o vítězství mi jde o to být tady a všechno vidět na vlastní oči. Ani skvělá fotka nedokáže popsat atmosféru kolem.

Cíl. V přístavu jsou už vyvázané lodě, které dojely dříve. Posádky popíjejí, pokřikují na sebe a smějí se.
Někdo vyráží hned do baru, jiný na cestu kolem ostrova. Na bar je dost času večer. Aby se námořník udržel na nohách… Vždyť zítra je taky den.

Takový byl před lety můj pocit z prvního Brandarisu. Nepřenositelná zkušenost. Jak jsem již řekl. Necelé tři dny v Holandsku na palubě plachetnic z minulých století. Tři dny, které se zdají být týdnem. 

Za článek děkujeme Janu Kocmanovi