Fouká, nefouká. Co se děje?

Plujete v noci podél pobřeží jižní Itálie. Někde jižně od Crotone. Je bezvětří, jasno, hladina jako zrcadlo. Náhle se zvedne vítr. Jde z boku a velmi rychle zesílí na 20 uzlů. Letíte nocí pod plachtami. 10 minut, 20 minut, půl hodiny. Pak střih. Je tu zase bezvětří. Co se to děje?

Podíváte-li se na pobřeží, případně na mapu pobřeží, uvidíte u pobřeží hory. Zjistíte, že vítr fouká v místech, kde jsou na pobřeží údolí. V místech hřebenů je naopak bezvětří. A takto se to střídá celý zbytek noci. Chvíli letíte na plachty, abyste pak zastavili v bezvětří. Proč tomu tak je?

Na vině je vítr, kterému se říká katabatický. Vzduch v horách nad pobřežím se během jasné a bezvětrné noci ochladí a začne stékat po svazích dolů, do údolí a údolím na pobřeží a na moře. Pruhy větru jsou ostře vymezeny údolími, bezvětří pak horskými hřebeny.

Katabatický vítr se může vyskytovat tam, kde jsou u pobřeží hory. Koneckonců také chorvatská bóra je katabatickým větrem. Rychlost katabatického větru nemusí být velká, ale v extrémních situacích, jako je například Grónsko, Antarktida, nebo za určitých podmínek i Chorvatsko, může dosáhnout až 160 uzlů.

To ale není náš běžný dovolenkový případ.